2.kapitola *Divoká*

23. března 2013 v 22:13 | Ewiline |  1. díl
Jak se slíbilo - bylo to i odhlasované - jsem se rozhodla že ostatní povídky se teď (pokusím) vyšoupnout z hlavy a zaměřím se na Divošku... :D
Básničku vložím až v sobotu HNED ze dvou důvodů : 1. Zítra se vrátím kolem jedenácté večer
2. Abych taky měla něco v záloze :D
Při psaní jsem si musela pustit River flows in you a Lullaby - poslední dobou jsem do nich zblázněná - taky se je snažím naučit na klavír, kdybyste někdo měl noty prosím napiště *_* ( Já je mám ale je tam pár not na víc a u Lullaby chybí předehra a já nevím co ještě...)
Přeju příjemné čtení :*
Ti, co jim to je věnované to stoprocentně vědí :D

Pozn. Berte to jako vložené ve čtvrtek - špatně jsem to nastavila :)




Hodiny se vlekly stejným tempem jako vždy - loudavým a nudným. Zvlášť angličtina se vlekla… Vleče. Pořád ještě tvrdnu v té hnusné studené učebně. Sice tahle hodina nebyla moc nudná - padlo i pár vtipů. Od Brandona. Světoznámý vtip z internetu - Učitel: "Kde si byl, když rozdávali mozky?!" Žák: "Očividně s vámi na kofole…"
Celá třída se samozřejmě otřásla výbuchem smíchu. Jo, taky jsem se chechtala ale nic tak moc jako Jennis, která se přímo válela po lavici. Díky bohu, že tady není Leo - ten by Brandona roztrh. Nemyslete si, že bych ho bránila!
Začínala jsem si říkat, aby už konečně zvonilo. O hodinách Gregresfera (taky dobrý jméno) musí sedět každý sám, tak jsem se koukala na Jackie lavici od sebe. Ta se nesmála vůbec… I když koutky jí podezřele zacukaly.
Sedět v lavici spolu s tužkou a počmáraným papírem není žádná zábava. Naštěstí se tak moc utápím ve své hlavě, že už ani nevnímám teplotu učebny, která klesla na 4 stupně.
Vždycky když nemám co dělat, představuju si kopce. Zalesněné kopce po dešti. Představuju si, jak jdu, běžím, jak mi jehličí a větvičky křupou pod nohama. Jak na mě ještě padá pár kapek.
Zvuk řeky. Kolébavý, že by mě uspal. Sednu si na velký balvan na jejím břehu. Poslouchám to tiché ťukání vody o břeh a dešťových kapek po dešti. Vždycky si říkám, že mi hrozně připomínají nějakou skladbu, sólo pro piano. Opravdu nádherná skladba. Její zvuk se mi rozezněl v hlavě jako bych si do uší dala mp3. Možná jsem jí slyšela tady ve škole. Právě teď slyším vodopád. To piano vyjadřuje tok vody. Vstoupání větru. Kapky. Běh. Vůni lesa a bezpečí. Není veselá ani smutná. Je překrásná. Hlas piana zeslabuje… Pomalu mi klesne hlava na rameno…
Trhla jsem sebou při zvuku rány o dřevo. Roztěkaně jsem se rozhlížela. Učitel stál vedle mě - mojí učebnici v ruce. Málem jsem zajela pod lavici, ale uvědomila jsem si, že zase křičí na Brandona a mě si ani nevšimnul. Nejradši bych ho za to nakopla - ne řekněte, vám by se líbilo, kdyby vás někdo vytrhl z tak nádherné zelené krajiny? - z lesů. A ta píseň…
Ach jo. Pevně jsem sevřela roh lavice, abych nevylítla. Pěkně jsem se uvolnila a rozvalila se na židli. Povzdechla jsem si. Druhou jízdenku do " Mé země spánku" už nedostanu. Tak si počkám. Už mám naplánováno, že dnes večer půjdu do lesa. Na pořádně dlouho.
Všichni začali vstávat. Malátně jsem to zkusila taky. Smůla - zase jsem si sedla. Jackie už byla u mě a s lehkým úsměvem na tváři poklepala na mou lavici. " Ses opila, ne?"

" Tak určitě!" protáhla jsem.

"Ne fakt. Není ti něco?"

" Vůbec ne. Mělo by?"

"Ne. Já jen že si trochu podřimovala."

"No a?" dotčeně jsem se postavila a začala si uklízet věci do tašky "Na tom, že si klimbnu není nic špatného! Taky bys to věděla, kdybys to zkusila."

" Jasně Cart ale teď dělej dem na oběd!"

"Hm…" zvedla jsem tašku a hodila si jí přes rameno. Jackie mi byla v patách. Vyšly jsme do arény. Právě kolem nás proletěla banda kluků, co se něčemu strašně řehtali. Růžový pankáče s všemi možnými odstíny barev. Potetované obličeje a piercingy v nose, obočí, jazyku… Kdoví kde ještě.
Jackie si odfrkla. Vzala mě za loket a vydala se se mnou o patro výš. Tam je něco jako kavárna - jídelna je oddělená, napravo od školy. Jo, je to kavárna. Akorát tam jsou obědy a zákusků jen velmi omezený počet. Jackie mě dotáhla až k pultu a tam mě teprve pustila. Vytáhla peněženku. " Jako vždycky?"
" Dobře." usmála jsem se. Jackie strašně baví to říkat. Na začátku dne - týdne - jí dám peníze a ona mi potom kupuje jídlo. Upřímně, nechápu, co jí na tom baví.
Podala mi sendvič se sýrem a dietní colou. Sama si vzala jabko a toast. Vzala sem jí sodovku. Zamířily jsme ke stolu úplně v rohu. Už z dálky jsem uviděla Petera a Alexe jak se zase pošťuchují. Zase… víc než deset let v kuse.
"Víš, že se má na psi vylejvat studená voda, když se perou?" zahihňala se Jackie a sedla si vedle Alexe. Já vedle Petera. Stůl měl naštěstí asi sedm míst, takže se sem pokaždé vejdem všichni a jedno místo zbyde.

"Čau kluci!" vydechla jsem zmoženě.

" Ahoj Carter!" zahuhlal s plnou pusou Alex. Peter se na mě a Jackie zakřenil a dělal, že si čte.

"Má se mnou sázku, že vydrží celý zbytek dne nemluvit." odpověděl Alex na němou otázku.

" Až bude doma tak ho nebudeš moct kontrolovat." namítla jsem.

" Ale jo budu moct - já u něj totiž přespím."

" Tak to jo," teď jsem se proměnnu zakřenila já " Jako malý holčičky, co se chtějí promenádovat v záclonách a koukat do dvanácti na filmy."

"Nepřeháněj - jen do jedenácti!" ozvala se Jackie. Rukou si zajela do střapatých vlasů.

" Ale holky! Ještě Peteho donutíte, aby něco řek." zabrumlal Alex. Pete zvedl hlavu od čtení a zaculil se.

"Přestaň se culit!" vyjel na něj Alex, ale Pete se zaculil ještě víc. Alex už se nadechoval, že mu to vytmaví, když se objevil Dark s Leonem. Dark si sedl vedle Jackie (jak jinak) a dal jí pusu na tvář plus ruku okolo ramen. Leon se svalil na židli vedle mě. Páchl octem, takže jsem se přisunula blíž k Peterovi. Zvedl hlavu a nechápavě se na mě zadíval. Ale ještě v té setině se musel začít držet, aby se nerozchechtal.

" Cos dělal, Ježiši!" vydechla Jackie s rukou před nosem. Tak silné to zase nebilo.

" Ale nic…" pronesl utrápeně.

" Jennis měla vaření?" zeptala jsem se opatrně.

"Ne… Její kamarádka jo." odfrkl si a přičuchl k lemu červenomodré košile. Okamžitě se odvrátil. Peter, kterého jsem se dotýkala loktem, se najednou začal strašlivě řehtat. Málem slítnul ze židle. Leo špulil pusu, a vlastně celý obličej, do nesouhlasné grimasy.
" Co ti je?" zeptala jsem se Petera. " Juj - Sorry." dodala jsem, když jsem si uvědomila, že by neměl mluvit. Vzal si kus papíru z knížky a načmáral na něj:


Jen sem si to zkusil představit :D


Zasmála jsem se a začala se věnovat obědu. Trochu mě znechucoval ten puch octa a Leonova playboye ale co se dá dělat. Zakousla jsem se do sendviče. Kavárna se zaplnila ostatními studenty z posledního ročníku. Vlastně ne úplně všemi - někdo ještě pořád chodí tam dolů do té velké a zašlé. Mě osobně se to víc líbí tady - funguje tu topení.
Mezi studenty jsem zahlédla i Jennis jak se kouká na Leona. Nevypadal tak zmrzačeně. Ona se totiž tvářila jako by mu někdo usek hlavu.

Podívala jsem se na hrdličky před sebou. Jackie dojídala jabko.

" Ty nebudeš jíst?" Darkův kus stolu zel prázdnotou.

" Ne. Nějak sem se najed při snídani."

"Hmch…" zamumlala jsem s plnou pusou sýrového sendviče.

" Tak co škola mládeži?" zeptal se rozjařeně Alex.

" Úžasně mami!" zakřenil se Dark.

" Cože si to říkal synku?" zahrozil Alex.

" Ale nic Álí." mávl nad tím rukou. "Dneska nemám náladu na hádání."

" Historicky první den." opáčil Alex.

"Druhý."

" Takže Den-D?"

" Něco takovýho." usmál se Dark.

" Vydrželi ste někdy moment zticha?" vyjel Leon "Já se snažim přemýšlet!"

" Ty tak!" zasmála se Jackie. Přestala jsem je vnímat a v uších se mi zase rozezněl zvuk klavíru. Zavřela jsem oči. Kopce. Les. Jehličí. Svoboda. Déšť… Zase jsem otevřela oči a hmátla po cole. Hltavě jsem se napila. Až teď jsem si uvědomovala tu strašnou žízeň.
Začínala jsem se nudit. Hudbu už jsem neslyšela, na to jsem byla moc vzhůru.
" Já pudu na vécko, jo?" nečekala jsem na odpověď. Sebrala jsem si svý saky paky a prošla skleněnými dveřmi s nápisem kavárna. Sešla jsem po schodech. Překvapilo mě to ticho… Přidala jsem do kroku. V patře pod schodama sem zašla do dámských. Zrcadla s umyvadly po celých dvou stěnách. Hodila jsem tašku vedle umyvadla a chytla se jeho okraje. Najednou jsem všechno viděla podivně rozmazaně. Cítila jsem se malátně. Pustila jsem studenou vodu a namočila si ruku. Otřela jsem si čelo a začala zhluboka dýchat. Podívala jsem se na sebe do zrcadla.
Byla jsem bledší. Světlounce olivový odstín pleti. Zorničky jako malinké tečičky. Vlasy trochu rozčepýřené… Zadívala jsem se za sebe na studené bílé dlaždičky kabinek a stěn. Začínal se mi zase zaostřovat zrak. Pevně jsem stiskla víčka a sklonila se nad umyvadlem. Začínalo mi být na zvracení. Hlasitě jsem vydechla a znovu si namočila čelo.
Rozhodla jsem se. Půjdu za zdravotnicí. Vážně si přídu jak čerstvě vytažená zombie. Zvedla jsem tašku a odklopýtala ke dveřím. Věděla jsem, kudy mám jít. Měla jsem tu všechno zmapované. Zrak se mi zaostřoval a zase zamlžoval… Barvy se mi měnily do většího kontrastu… Narazila jsem do zdi. Přešla jsem na druhou stranu k zábradlí. Trvalo mi docela dlouho, než jsem sešla schody. Konečně jsem byla u dveří. Unaveně jsem chňapla po klice. Netrefila jsem se. Tak znova… Zase ne! Zúpěla jsem - to snad není možný… To jsem taková mátoha, abych nedokázala pohnout s kolikou?! Uchopila jsem ji do ruky a zabrala…
Prudce jsem narazila do dveří a sesunula jsem se na podlahu. Zatraceně! Zamčeno! Vztekle jsem praštila pěstí do studené podlahy. Unaveně jsem se opřela o ty pitomé dveře. Začala jsem si uvědomovat bolest. Jen jsem nebyla schopná určit, odkud ji cítím. Barvy mi začaly blikat. Najednou jsem viděla černobíle… Hlava mi klesla na rameno.
Asi pětkrát jsem sebou proti své vůli cukla. Zvedla jsem ruku a zkoušela se dotknout obličeje. Nevolnost ustupovala hodně rychle. Pod nosem jsem ucítila mokro. Odvážila jsem se otevřít oči, dlaň před sebou. Krev… "Sakra!" sykla jsem a zvedla se. Otočila jsem se. Na dveřích byl mírný krvavý otisk. Smázla jsem ho rukou a utekla zpátky na vécko. Stoprocentně nebudu nikomu říkat, že jsem asi omdlela. Ještě mě poženou na bůhví jaká vyšetření a na to já nemám nervy. Omyla jsem si krev z obličeje. Zase jsem na sebe pohlédla. Krev už mi netekla, oči jsem měla napuchlé, řasenku a stíny rozmazanou od slz, obličej jako rajče. Celá řepa. Neřešila jsem to a vystřelila jsem z koupelen do přízemí. Odtud na parkoviště. Možná bych neměla řídit… Navíc co ostatní? Zastavila jsem se pět kroků před autem. Cítila jsem tep v pěstích, které jsem tak pevně svírala. Tep… To bylo vlastně to jediné, co jsem slyšela. Holt si budou muset nějak poradit. Oni to zvládnou. Možná pro ně do města přijedu později. Až mi bude OK. Teda, i teď mi je docela OK ale pořád to může být i lepší. Odemkla jsem auto a nastoupila. Zapnula jsem si pásy. Rozjela jsem se… Celou cestu jsem měla v hlavě totálně vygumováno a zírala jsem jen na tu cestu. Probralo mě až nadskakování auta na lesní pěšině směrem k našemu domu. Skoro mi připadalo, jako bych usnula…
Zaparkovala jsem a vystoupila z auta. Rozeběhla jsem se k domu a okamžitě vrazila dovnitř. Nebylo zamčeno. Vyletěla jsem po točitých schodech nahoru až do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a chvilku zírala na koruny stromů. Přesně v tu chvíli začalo pršet…
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 23. března 2013 v 22:58 | Reagovat

Díky bohu, konečně další. Na tu básničku se vrhnu hned, jen se trochu zakecnu...
Nu což, nemám co namítat, ani kritizovat. Kapitola, jak jinak, než pěkná. :) Říkám pořád to samý, ale já už nemám nic víc cp ti sdělit. :DD

2 Livv Livv | Web | 25. března 2013 v 19:27 | Reagovat

Pěkná :) Nemám co dodat :D

3 Violett Violett | Web | 22. prosince 2013 v 0:41 | Reagovat

Krásné a už vážně nemám co dodat :)

4 Joss Joss | E-mail | Web | 7. ledna 2014 v 12:34 | Reagovat

Pre boha, čo sa jej stalo? To je príznak nejakej zmeny? Ach jo, som zvedavá, ako to bude pokračovať, v tejto kapitole si sa teda celkom rozpísala, tak som si to užila to čítanie. Veľmi pekná kapitola. :)

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 25. ledna 2014 v 18:48 | Reagovat

Krásná kapitola.. Co se jí to stalo? Určitě to nebyla jen náhlá nevolnost že? Jen mi na téhle kapitola vadila věta: "až mi bude OK" to ok strašně bodá do očí, ale jinak dobrá kapča.. :-)

6 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 11:17 | Reagovat

Hmmm, tak toto bolo zaujimavé :D som zvedavá, prečo jej vlastne prišlo zle... :D A pekne si to s tým dažďom zakončila :-) Idem sa vrhnúť na ďalšiu ;-)

7 Kessi Kessi | Web | 3. února 2014 v 16:29 | Reagovat

Páni, hezký díl! Zajímalo by mě co jí bylo. Budu si muset brzo přečíst další kapitolu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama