3.kapitola *Divoká* - 1/2

28. března 2013 v 11:27 | Ewiline |  1. díl
Ahoj všichni!!
Moc se omlouvám ale dlouho jsem se sem nemohla dostat - všechny články přečtu a případně okomentuju!! jen to nebude hned :D
P.S. Livv koukni se na mail posím osím :D
Věnováno všem co si to přečtou :D
Ať se líbí :**



Probudila mě vibrace v mé pravé ruce. Nechtěně jsem rozlepila oči. Ani nevím, že jsem se přikryla… Oprava - ani nevím, že jsem usnula.
Nadzvedla jsem se na loktech a prohrábla si rukou vlasy. Venku už se stmívalo. Něco mi znova zavibrovalo v ruce. Mobil a Leonova zpráva… tři:


Kde vězíš?


Tak fajne edem usem :D


Vrátim se kolo devátej - nečekej na me


Zívla jsem a stisknutím bočního tlačítka jsem vypla svůj dotykáč. Ještě jednou jsem zívla a pak jsem odhodila deku. Okamžitě bych do ní zalezla zpátky. Chtělo se mi šíleně spát. Zase jsem zívla. Studený vzduch mě doslova ovál. Postavila jsem se. Hned se mi zamžilo před očima. Chvíli jsem jen tak stála s rozpaženýma rukama, dokud to neodeznělo. Znovu jsem zívla. Je šest hodin večer. Fakt nemám náladu dělat úlohy… Když je jednou zapomenu, nic se nestane. Navíc zítra máme tři hodiny výtvarku… Přešla jsem ke skříni a vytáhla staré a hodně opravdu hodně ošoupané roury. Nasoukala jsem se do nich a přes hlavu si natáhla bílé tílko. Okamžitě jsem hmátla po rozepínacím svetru, který jsem měla po kolena. Takový strašně krásný. Přejela jsem po něm rukou a pomalu se vydala ke dveřím. Ještě jednou jsem si prohrábla rozpuštěné vlasy. Určitě vypadám jako rorejs.
Cestou po těch točitých schodech jsem myslela na Leona, Jackie a ostatní. Je mi jasné, že to přežili. Tak nepostradatelná zase nejsem. Navíc už byli nejspíš doma, když Leo psal, že se vrátí až okolo devátý.
Seskočila jsem z posledního schodu, když mi pořádně zakručelo v břiše. Zaklela jsem a vydala se do kuchyně. Zamířila jsem k černé lince. Automaticky jsem otevřela horní skříňku. Mamka tam ulízí ovoce. Pomeranče atd. Hmátla jsem po velkém červeném jablku. Zavřela jsem skříňku a začala pomalu ukusovat. Na opačné černé lince leželo pár papírů. Ukousla jsem si velkej kus jabka a začala prázdnou rukou prohrabovat lejstra vedle maminčina kaktusu. Samé pracovní složky - to čemu jsem já nerozuměla.
Dohryzala jsem jabko a hodila ho do koše pod dřezem. Zavřela jsem dvířka a opřela se zády o linku. Kam že to vlastně du??
V hlavě jsem měla vygumováno… Musím jít ven… Do lesa. Hrozně moc potřebuju jít na čerstvej vzduch. Pomalu jsem se odlepila od linky a vydala se ke dveřím. Vytáhla jsem z botníku staré conversky. Nebo co to bylo. Pokusila jsem se obout. Nešlo to zrovna lehce. Tak za dvě minuty jsem byla hotová. Vyšla jsem ze dveří. Bylo ještě větší šero, než jsem si myslela. Stromy se nade mnou skláněly. Najednou jsem si připadala strašně bezbranná… Něco mi říkalo, ať se vrátím a to hned!
Ale hlas co mě táhnul do lesa, byl silnější. Vydala jsem se na tu vyježděnou cestu. Možná bych mohla zajít za Jackie, aby šla se mnou. Ne, to ne - určitě je někde s Leonem jako ostatní. Vždycky jsou někde spolu. Když je mi dobře, tak mě berou sebou. Teda jen někam. Třeba jako minule do kina - vraceli jsme se až okolo půlnoci.
Uhnula jsem z cesty a zamířila do lesa. Žádná cesta tudy nevede, takže jsem byla vydaná na pospas kořenům a všemožné havěti co pod nima žije. Možná, že kdybyste mi zavázali oči, šla bych pořád stejným tempem a pořád stejnou cestou. Tak dobře si to tady pamatuju.
Zelená a šedá všude kolem mě, působila jako balzám na mojí nevolnost. Dychtivě jsem se rozhlížela a hltala každičký kousek lesa, i když jsem věděla, že to tu znám. Prošla jsem okolo nějaké zvláštní namodralé houby. Vypadala jako modrá muchomůrka, která ztrácí barvu. Každopádně se jí ani nedotknu.
Proplétala jsem se kapradím a spadlými kmeny, které tu byly už tak dlouho, že dokonale splynuly s rostlinami, co se po nich pletly.
Pomalu jsem v hlavě začínala slyšet hlas té překrásné skladby… ale jakmile jsem se na ní zaměřila, zmizela.
Našpulila jsem pusu. Miluju, když můžu někde chodit sama. Momentálně bych ale chtěla někoho u sebe. Další nevýhoda toho, že nemám kluka. Ale výhody pořád vítězí.
Prošla jsem okolo stromu s porytou kůrou. Byly do něj vyryté symboly. Třeba pentagram, triquetra (nebo jak se to jmenuje) a kruh rozdělený křížem na čtyři části. Ten kruh byl ze všeho největší. Jeho linie se zdály být vypálené - jako by to někdo kreslil zapalovačem.
Uvědomila jsem si, že stojím a jen tak zírám na ten velký kruh. Zírám jako zhypnotizovaná. Zatřepala jsem hlavou a vykročila. Ohlédla jsem se. Vilu už jsem vůbec neviděla. Ani auta. Ani cestu. Zahleděla jsem se znova dopředu. Málem jsem se přerazila o vystouplý kořen. Vyjekla jsem a roztáhla ruce jako bych se chtěla rozletět.
Na chvíli jsem se zastavila. Možná bych měla dávat větší pozor na cestu…

Najednou jsem zpozorněla…

Koutkem oka jsem zachytila pohyb. Něco černého se mihlo mezi útlými kmeny stromů. Přistihla jsem se, že nedýchám. Obrátila jsem tam hlavu - samozřejmě nic. Zaťala jsem ruce v pěst. Rozeběhla jsem se. Cítila jsem v zádech pohled. Otočila jsem hlavu… zase něco černého. Jako šmouha. Jako šmouha co mě chce sežrat… Pomyslela jsem si. Okamžitě jsem zpomalila. Strach se mnou otřásal, ale podařilo se mi ho zatlačit zpátky do nitra a zamknout ho. Sice furt lomcoval s dveřmi, ale co se dá dělat. Rozhlédla jsem se…

Nic.

Ticho.

Žádné krvelačné černé šmouhy. Opět jsem vykročila a kroutila nad sebou hlavou. Vážně pitomá, pitomá, pitomá …
Vyšla jsem ze zelené na rozsáhlejší palouček (při dobré vůli by se mu dalo říkat louka) se sežehlou trávou. Ehrm… s vybledlou a uschlou trávou.
Vydala jsem se po středu louky. Sešla jsem mírný kopeček a zahnula za poměrně vysoké houští. Odtud už byla zelená část lesa vidět jen na druhé straně. Vlastně… ta část, ze které jsem vyšla je pořád jeden a ten samej les jako ten asi kilometr, dva přede mnou. Představte si zelenou podkovu. V té vnitřní části je ta sežehlá tráva s houštím uprostřed. Takže finále - něco jako trojzubec… z ptačího pohledu.
Po mé pravici bylo to houští a po mé levici zelený les. V tom houští bylo pár uschlých stromů. Vlastně jich bylo docela hodně. Velké uschlé koruny vyrůstající z mírného svahu. Šla jsem dál po té béžové trávě. Začala jsem si vybírat bodláčí ze svého černého svetru. Různé lupínky se mi přilepily i na kůži, takže jsem začala zuřivě třepat s dlaní, aby spadly.
Koutkem oka jsem zase zaregistrovala něco, co sem nepatří.
Silou vůle jsem se podívala na druhou stranu. Směrem k zelené.
Pocit ale zůstal.
Dvě černé šmouhy mi teď připomínaly spíše dvě postavy v černých kabátech.
Už jsem zase byla pár kroků od lesa. Vlastně teď ještě musím projít tu seschlou část, abych se dostala do zelené.
Vkročila jsem do poslední části prostředního kůlu trojzubce.
Pocit ještě zesílil. Myslela jsem, že se rozskočím napětím, které ve mně narostlo.

A potom jsem to uslyšela…

Větvička…

Přímo přede mnou něco ruplo…

Pomalu jsem zvedla hlavu a dech se mi zastavil… Byla jsem tak ochromená, že sem ani nemohla vykřiknout, dát se na útěk. Nohy se mi změnily v rosol. Až teď jsem si všimla, že už padl soumrak.
Zírala jsem do černých očí bez bělma, zorniček… Bez života.
Byl plešatý. Bílou kůži. Polovinu tváře a hlavy sežehnutou. Na těch místech se loupala kůže. Velká ústa. Podivně našpulená jako by v nich schovával nakrájenou papriku. Nos vypadal jako přeražený.
Ten druhý vypadal podobně. Jenom měl sežehnutou hlavu od čela nahoru a chybělo mu ucho. Jinak stejná ústa a všechno. Měli na sobě černé dlouhé pláště. Úlekem jsem si všimla, že je vidím i v narůstající tmě hodně dobře.
Ten se sežehnutou tváří naklonil hlavu na stranu jako by si mě prohlížel. Přitom tak nějak divně syčel… Jako eeeesss… Neustále a ohromně potichu.
Najednou prudce vycenil tesáky. Žádná paprika.
Nadechla jsem se a z plných plic vykřikla. Viděla jsem před sebou jak se ke mně ten eeeeeessss žene. Strach na chvilku ustoupil a nahradila ho panika se zvýšeným adrenalinem. Prudce jsem před tou obludou uskočila. Vypadaly trochu jako ti divní upíři z 30 dní dlouhá noc, doba temna nebo jak se ten horor jmenuje. Vlastně byly víc než podobní.
Obluda se mi ohnala po noze. Uskočila jsem znovu. V tu chvíli se na mě vyřítil druhý. Šíleně jsem zaječela. Chytl mě pod krkem a chystal se mě kousnout. Ten druhý už se zvedal ze země a čapl mě za rameno. Zoufale jsem ho kopla do podbřišku a on se s heknutím sesunul. Ale pořád tu byl ještě ten druhý. Už mě chtěl kousnout do tváře, když jsem prudce vymrštila ruku nahoru a ulomila větev, kterou jsem ho následně praštila po palici. Spadl jako hruška. Neměla jsem ale čas se radovat, protože se oba zvedli. Začali se ke mně plížit. Po zádech jsem stoupala zpátky na mýtinu. Oči vytřeštěné. Další výkřik uvězněný v hrdle.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 28. března 2013 v 11:45 | Reagovat

Co to? To se dělá? Ukončit to v tom nejlepším? Argh... :/
Nevím, co víc říct, tak snad jen, aby to přežila. Nebo to nepřežiju já. xD

2 Violett Violett | Web | 29. prosince 2013 v 20:41 | Reagovat

Páni... No čekala jsem něco jiného, ale snad upíři :D Uvidí se, až budu číst dal...postupem času :D Jinak je to fantastické :-D

3 Joss Joss | E-mail | Web | 7. ledna 2014 v 12:54 | Reagovat

Wow, páni ta dráma na konci, popravde, to som ani nečakala. Snáď sa z toho dostane, idem pokračovať, kým ešte vládzem. :)

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 25. ledna 2014 v 20:16 | Reagovat

wow.. super kapitola.. zajímalo by mě, kdo to sakra byl! Že by ožívali hororové postavy? :D Povedená kapitola

5 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 11:29 | Reagovat

Super :D Idem čítať tú ďalšiu... A ďalšiu.... A dalšiuuu :D Je ich nejak veľa... Ale nie :D Teším sa :D Som zvedavá, kto sú tí dvaja chlapi s hubami, akoby v nich mali papriku :-D

6 Kessi Kessi | Web | 4. února 2014 v 16:55 | Reagovat

V téhle kapitole píšeš trochu jinak. Máš tam strašně málo souvětí a šíleně moc krátkých vět což se mi nečte dobře. Alespoň na začátku. Jinak příběh je dobrý, zase se tam začalo dít něco nového. Připadá mi jako by to byla nová povídka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama