3.kapitola *Divoká* - 2/2

29. března 2013 v 18:56 | Ewiline |  1. díl
!!!!POZOR!!!! Jestli jste nečetli první část!! Máte ode mě přísný zákaz si tohle přečíst, než si přečtete tu první polovinu :P
Váš Čertíííík :D
Nechť se líbí :*




Zatím co jsem couvala, mi před očima proběhl celý život… Rozmazané dětství, hraní s bratrem, narozeniny, Jackie a ostatní, Randy, rovnátka, bratrova nehoda se zlomenou rukou, Cole, všechno ostatní už přeběhlo moc rychle.
Ze zdřevěnělé ruky mi vypadla větev, co jsem ulomila z dubu v seschlé části lesa. Ti dva se ke mně přibližovali, stála víc a víc. Rty roztáhnuté v americkém úsměvu. Sehnula jsem se a s očima přikovanýma k nim jsem hledala větev. Když jsem jí našla, prudce jsem se postavila.

Dát tobě do ruky hokejku, je jako dát mrtvýmu do ruky krumpáč!

Tohle mi řekl Cole, když mě vzal na hokej. Byla to strašná legrace…
Bože, tak takhle mám zemřít? Mám být zabitá dvěma obludama, co mě nechají bez milosti vykrvácet?
Strach a paniku nahradil vztek. Jak se vůbec opovažují…!!!
Najednou jsem zase všechno viděla ve větším kontrastu a trochu rozmazaně. Nevnímala jsem to. Obludy už byly jen pět kroků ode mě s vítězným úsměvem na rtech. Vzedmula se ve mně zlost a touha jim ty úšklebky smazat z obličeje.
Aniž bych věděla, co dělám, vyskočila jsem do vzduchu… Najednou se všechny tvary kolem mě zaostřily do plných barev, i když byla noc. Do nosu mě praštil silný odér plísně a zatuchliny. Všechny smysly se zaostřily… svaly se napnuly. A najednou jsem se cítila jinak. Ne ve své kůži. Taky jsem si připadala o něco málo menší.
Tohle byly asi jen tři sekundy. Dál jsem si počínala jako smyslů zbavená.
Zakousla jsem se eeeeesssss do ramene. Zakvičel jako prase na porážce. Tlapami jsem se mu opřela o hruď a vytrhla mu celý kloub z těla a vztekle ho odhodila stranou. Tlapy??!! Zastavila jsem se na zemi. Zatím co na mě chlápci zuřivě vrčeli, já se zmítala v myšlenkách… Tlapy??! Sklonila jsem hlavu a uviděla tmavě hnědou srst… Čtyři tlapy a ocas. Zvedla jsem hlavu a podívala se za sebe. Taky ocas a srst. Panebože! Chtěla jsem vykřiknout, ale ozvalo se jen zakňučení.
Obludy byly trochu ochromené ale i přesto nejspíš pevně rozhodnuté mě zabít. Nebo něco na ten způsob.
Ten co jsem mu vytrhla rameno z pantů, se začal sbírat ze země. Ten druhý neotálel, ohnal se po mě nějakou blyštivou věcí, která vypadala jako rampouch. Lehce mě škrábnul do boku. Asi to mělo bolet, protože se okamžitě zastavil a zíral na můj nezakrvácený bok. Toho jsem využila a ukousla mu předloktí, ve kterém svíral zbraň.
Vykřikl a chytil se za zohavený pahýl skrytý v rukávu. No fuj!! Chutnalo to jako shnilé ponožky.
Nesmíš váhat… ozvalo se mi v hlavě. Pro jednou jsem se rozhodla poslechnout svůj instinkt, teď silnější než kdy dřív.
Uslyšela jsem ho ještě před tím, než vůbec stačil zvednout ruku. Ani nevím, jak jsem se mohla tak rychle otočit ale už jsem byla před ním a začala ho drápat a kousat kam se dalo. Skočila jsem mu po hlavě a on udělal saltu vzad i se mnou. Zuřivě jsem ho přitom kousala do krku. Když dopadl na zem, roztrhala jsem látku na jeho hrudi a rozdrásala kůži tam, kde mělo být srdce. Místo srdce tam ale bylo něco na způsob scvrklých černých jater. Okamžitě jsem to roztrhala. Obluda vydala příšerný zvuk - něco jako řičení, trhání papíru a přistávající helikoptéru dohromady. Nakonec sebou začala cukat v posledních záchvěvech života.
Najednou mě něco popadlo a svalilo na záda vedle mrtvoly. Začala jsem štěkat a vrčet. Prokousla jsem druhé obludě tvář a urvala i to poslední ucho. Na chvíli se mi zatmělo před očima - to asi bude tou ostrou bolestí od lopatky. Nejspíš mě to kouslo nebo co já vím.
Z posledních sil se mi podařilo mu prokousnout oko i s lebkou. Hlasitě to prasklo a on ode mě odskočil na necelý metr. Unaveně jsem si sedla a dívala se na ránu na zádech. Pevně jsem zuby stiskla rukojeť zvláštní nafialovělé dýky s temně modrými žilkami. Hned jak jsem ji vytáhla z rány, začala bolest ustupovat a krev se vsakovala zpátky.
Z prozkoumávání mé rány mě vytrhl ohlušující křik kousek ode mne. Prudce jsem zvedla hlavu, přesně ve chvíli, abych spatřila obludu číslo 2, jak se mi s roztaženými prsty u zbytku té jedné ruky vrhá po krku. Ani jsem nemusela nic moc udělat. Jen jsem se postavila a čekala, kdy ho budu moct kousnout. Jenže náhoda mi pomohla - Obluda letěla tak pitomě, že jsem jen trochu pohnula hlavou a dýka se jí sama zarazila do hlavy.Vůbec nechápu proč má zbraň, která mu může takhle ublížit.
Začalo to řičet a trhat sebou. Kůže v oblasti té dýky se začala drolit a sypat na zem. Nebyla to kůže ale popel. Do nosu mě zase uhodil puch spáleného masa a ještě ztrojnásobený pach rozkladu. Obluda zvedla ruku a pokusila se vytrhnout dýku ze své hlavy - marně. Prsty se jí začaly taky drolit. Takhle to asi potrvá dost dlouho… Skočila jsem dopředu. Obluda už neměla ani jedno oko, takže si myslím, že jí je jedno jakým způsob jí nechám zemřít. V mžiku jsem jí urvala zbytek hlavy. Chvíli jsem jí potěžkala v tlamě a potom jí odhodila na tělo. Chtěla jsem se prostě otočit a odejít, když mě něco zastavilo. Zpod mraků vyšel měsíc… Úplněk. Sedla jsem si a pozorovala těla oblud, na které zvolna dopadal měsíční svit. Zvedla jsem hlavu a dlouze zavyla. Znělo mi to jako vytí vlkodlaků z nějakého hororu.
Svit už dosáhl na obě těla. Dýka v tom posledním se zablýskla. Popošla jsem k němu. Něco mě lákalo vzít si ji… Pomalu jsem jí vzala do tlamy a vytáhla z hlavy. Byla potříštěná příliš tmavou krví jako skoro celá polovina louky. Kousek od těla jsem uviděla pouzdro. Když jsem viděla, co dokázala dýka s tou obludou… Proč by to nemohla udělat i mě? Trochu jsem otočila hlavu, abych zjistila, jestli mi nechybí záda. Byla celá, ani jizva.
Opatrně jsem obrátila pouzdro čumákem a vložila do něj dýku. Chvíli mi to trvalo.
Když byla konečně bezpečně zapnutá v pouzdru, rozhlédla jsem se po té spoušti… co se s nimi stane? Ne, nezáleží mi na nich, ale co když je tu najde nějaký myslivec nebo někdo další na procházce… Nebo… Co když jich tu je víc??
Roztřásla jsem se. A přesně v tu chvíli mi padl zrak na můj stín… Stín velkého… Vlka… Jestli se to tak dá popsat.
Mojí mysl doslova ovládla panika. Začala jsem kňučet a hrabat si přední tlapou na čumák. Bože…! Tak klid Carter na fňukání a sebelítost bude čas později!! Okřikla jsem se v duchu. Dobrá… Takže, ze všeho nejdřív bych mohla zjistit, jak se stanu zase Carter O'Conellyovou.
Pomalu jsem se otočila a vběhla do lesa. Byl to úžasný pocit… Všechno jsem vnímala zřetelněji… a v plnějších barvách. Doslova jsem proletěla mezi dvojicí stromů, která vypadala jako brána. Prokličkovala jsem mezi štíhlými kmeny mladých borovic a po mechovém koberci seběhla prudký svah plný větviček a dokonce i starých hrnců. Pohrdavě jsem si odfrkla - hrnce.
Doběhla jsem na kraj lesa. Nebyl to vyloženě kraj. Jen takové mělké úbočí řeky. Pustila jsem dýku a rozhlédla se. Jak teď bylo všechno plnější… Nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Uvědomila jsem si, že ještě teď cítím ten hnusný pach mrtvol… No nic, někdo je uklidí… Prostě normální vražda… medvěd, podle kousanců.
Popošla jsem blíž k mírně zčeřené vodě a dívala se na svůj odraz…
Ve svitu měsíce vypadala moje srst jako hnědé ryzí zlato. Trochu divně vysvětlené, co? Srst vypadala prostě jako moje barva vlasů, když svítí slunce - rezavý odlesk.
Jinak se na mě dívaly moje zelené oči. Skoro stejné jako když se koukám do zrcadla, jen s tím rozdílem že byly roztěkané… Takové rozpustilé, divoké. Viděla jsem hlavu velkého vlka… Zase jsem začala kňučet. Bože, bože, bože!!
Chňapla jsem dýku a znovu se rozeběhla. Běžela jsem jenom chvíli. Brzo jsem narazila na kruh mladých stromečků, do kterého jsem vlezla. Hustě zelené, malé asi metr vysoké jehličnánky skryli zmatenou vlkodlačici pod houštím.
Unaveně jsem si lehla a znovu upustila dýku… Co budu dělat?? Třeba, když se uvolním, budu to zase . Převalila jsem se na bok a začala zhluboka dýchat. Jiný nápad jsem zatím neměla… A asi ani mít nebudu.
Proti své vůli mi to začalo myslet… Co budu dělat doma? Co řeknu Leonovi na to, že jsem přišla tak pozdě? Mírně jsem sebou cukla… Je ještě někdo takový jako já??
Srdce se mi divoce rozbušilo… Co když… Ne! Nemysli na to! Teď se musíš soustředit! Zařvala jsem na sebe. Znovu jsem začala zhluboka dýchat…Hezky pomalu… Nikam nespěchám… Chci to být zase já…

Na chvíli mi připadalo, že jsem usnula…

***

Stál mezi kmeny dvou velikánů zapletených do sebe. Pozoroval ji jako černý stín. Rozhodně na ni nezaútočí… Bylo by to jako útočit na vozíčkáře.
Uchechtnul se.
Nic o sobě neví… Neví ani co byli ti dva zač! Přesto je dokázala oba zabít v rekordním čase. Sice to nebili ti z nejzdatnějších… Ale i tak. Znepokojovalo ho, když uviděl, že se jí rána po dýce zhojila rychleji než normálním vlkodlakům. Ale zároveň ho potěšilo, že je jeho teorie nejspíš správná…

***

Pomalu jsem otevřela oči… Barvy byly pořád plné. Chtěla jsem si sáhnout tlapou na čumák, ale ucítila jsem kůži. Posadila jsem se tak prudce, že se mi zatočila hlava. Ruce… Jsem to zase já!!! Málem jsem začala křičet radostí. Ne, že by být vlkem nebylo špatné… Přece jenom pro příchod domů je lepší být ve své kůži.
Černý svetr jsem měla na lopatce roztržený… Huhmm… To byl můj oblíbený, ty parchante!! Pitomý, seškvařený obludy. Ale ani oni mi nedokázali sebrat veselou náladu. Roury jsem měla na koleni roztržené… Kousla jsem se do rtu a zvedla se. No co, je jedno, jak vypadám. Hlavní je, že přídu domů jako Carter v lidské podobě.
Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb. Zjistila jsem, že jsem teď na to všechno o něco citlivější... Šum lesa utichl. Vítr přestal hrát na koruny stromů. Řeka hučela někde v dálce. Pomalu jsem se otočila a… Černý stín mezi dvěma propletenými stromy. Nebyla to ani sekunda… Ten někdo měl očividně černé vlasy lehce po ramena, ramena široká, dlouhý černý plášť, podobný plášti těch zrůd. Zamrkala jsem. Jakmile jsem oči znovu otevřela… Bylo to pryč. Zdivočele jsem se rozhlížela na všechny strany. Po zadu jsem vycouvala z houští a v duchu jim poděkovala. Otočila jsem se zpátky a rozeběhla se. Běžela jsem dlouho a tak nějak… divně. Přišlo mi, jako bych se vznášela.
"Áeé!" sykla jsem, když jsem zakopla o hodně vystouplý kořen a… Panebože letěla jsem.
Letěla jsem obloukem v saltu a skončila rukama zavěšená na jedné větvi stromu. Ani nevím jak, nějak jsem se na něj vyhoupla a už jsem seděla. Zatraceně… Nemůžu to nikomu říct… Vlastně, proč, ne?? Protože by mě měli za blázna? Protože by mi nevěřili? Kdybych se dokázala proměnit, kdy se mi zachce, možná by mi to uvěřili… Jenže… Neměla jsem sto chutí zalézt do nějaké laboratoře a nechat si testovat DNA.
Půjdu domů a vyspím se z toho všeho… Pokývala jsem hlavou ze strany na stranu a pohlédla dolů… Úcty hodná výška…
Bezhlavě jsem se pustila a dopadla na zem. Lehce jako peříčko. Rozeběhla jsem se vedená srdcem. Trochu moc básnické. Lépe řečeno jsem dělala to, co jsem chtěla. Jak jsem běžela, vyskočila jsem na jeden kmen stromu a chytila se ho jako klíště. Kupodivu jsem normálně jedním kolenem klečela a druhým jen tak stála v podřepu na kmeni. Držela jsem se jen jednou rukou. Potom jsem se strašlivě rychle rozeběhla a skákala takhle ze stromu na strom…
Z jednoho jsem zase hodila salto. Dopadla jsem na zem a běžela dál s úsměvem na rtech. Všechno kolem mě běželo ve šmouhách, ale já jsem to všechno vnímala jako při normální chůzi. Určitě se ze mě na okamžik taky stala šmouha. Naposledy jsem se odpíchla od jednoho kmene, když jsem uviděla vilu… Zastavila jsem se lehce a elegantně na zemi vedle stromu s vyrytými symboly. Pohladila jsem rukou kruh a pomalým krokem se vydala k domu. Leon už byl doma, protože se svítilo v kuchyni. Viděla jsem, jak telefonuje a divoce přitom gestikuluje. Vystoupila jsem z houští na cestu. Zastavila jsem se a prohlížela si ho, jak tam jen tak bezhlavě chodí. Kdyby mě někdo takhle viděl, asi by mi řekl, že vypadám jak šelma na lovu. Ani nevím proč si to myslím… - nechte to plavat, řekla ryba.
S úsměvem na rtech jsem neslyšně překročila práh našeho domu. Potichu jsem zavřela dveře a sundala si boty, které jsem následně vyměnila za své teplé papuče. Slyšela jsem Leona jak žvatlá: "Ne mami ještě není doma…" povzdechl si "Ano počkám na ní… Ano…Ne, nevím kam šla! Kdybych to věděl, tak bych za ní okamžitě šel!" Potom začal mumlat něco nesrozumitelného. Bylo mi skoro jasné, že mluví o mně. Proti své vůli jsem začichala - Leonův playboy mě praštil do nosu, až jsem se za něj musela chytit, abych nepšíkla. Potom se linula jemná vůně vanilky. Jackie.
Právě mluvila: " Neměj strach Leo, už jí je osmnáct - třeba šla někam s někým." úplně jsem cítila, jak se usmívá. Nezazlívám jí to. Ba naopak. Jsem ráda.
Vrátila jsem se zpátky ke dveřím a hlasitě s nimi bouchla. Sice mě z toho trochu rozbolely uši… Začala jsem sípat jako bych běžela. Dělala jsem, že si sundavám boty a obouvám si papuče. Potom jsem si trochu víc rozcuchala hřívu a vešla do kuchyně za nimi. Leon stál opřený o bar a Jackie pohodlně seděla na židli u jídelního stolu s nohou přes nohu.
" Tak tohle mi vysvětli, princezno!" zabručel Leon, aniž by zvedl hlavu od telefonu.
" Co mám vysvětlovat?" zíval jsem. To hraní mi docela jde.
" Proč si přišla domů tak pozdě," teprve teď ke mně zvedl hlavu "A možná taky to proč vypadá,š jako by ses poprala s nůžkama."
" Spadla jsem ze srázu v lese." pokrčila jsem rameny. "Praštila jsem se do hlavy, myslím, že jsem asi na chvíli usnula…" schválně jsem se podívala na hodiny a vytřeštila oči - půl druhé ráno.
"Ani nevíš, jak si všechny vyděsila!" vyjekla Jackie a padla mi kolem krku. Leon se na mě trochu podezřívavě díval. Nakonec mi podal sklenici vody a Jackie ode mě ustoupila, abych se mohla napít.
" Aspoň, že tě nic nesežralo." usmál se na mě - očividně mi uvěřil. Kdyby tak věděl…
" Jsem hrozně unavená…" to byla pravda "Asi si půjdu lehnout. Co tady vlastně děláte vy?"
" Čekali sme na tebe," odpověděla mi Jackie " Všichni sme se báli, ale kluci museli ještě někam jít."
Kývla jsem hlavou. " Tak dobrou." položila jsem sklenici na stůl.
" Dobrou."
" Dobrou Carter."
S tímhle jsem odešla z místnosti. Jako hlemýžď jsem se vysoukala po schodech do pokoje. Až teď na mě dolehla únava. Otevřela jsem dveře pokoje. Bylo tam šero, ale já viděla dobře. Zabouchla jsem dveře a okamžitě se vydala ke skříni, abych v ní ukryla svetr. Dala jsem ho na ramínko pod zimní bundu. Tam si ho někdo stěží všimne. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vlasy rozcuchané, řasenku rozmazanou… Bledší pleť… Když jsem se usmála, s hrůzou jsem zjistila, že mám delší a ostřejší špičáky. Dost! Určitě už blouzním. Zavřela jsem dveře skříně a bez rozmyšlení skočila do postele a zachumlala se do deky.

Možná se ráno probudím a zjistím, že to všechno byl jen sen…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 29. března 2013 v 21:41 | Reagovat

Tak tohle je snad nejlepší kapitola, kterou jsem kdy četla! *.* Úplně Božíí!!! Nemám slov. S Carter se teď děje něco hodně zvláštního, a já se nemůžu dočkat, až to vyje najevo! Uíí!! Jsem jak na trní. Honem! Honem další, nebo budeš mít na svědomí jednoho spoluobčana, kterého odvedli do cvokhauzu! Prosím!
Btw.: Tvé přání se splnilo. ATB máš napsáno. ;)

2 Livv Livv | 30. března 2013 v 15:34 | Reagovat

To s tou hokejkou... :D
Krásný :)

3 Violett Violett | Web | 5. ledna 2014 v 15:26 | Reagovat

Tk toto byla divoká kapitolka :D s tou hokejkou jsem se musela zasmát a jsem ráda, že jsem se konečně k další kapče dokopala. Už se na ní chystám tři dny a až ted jsem se na to koukla. Jinak užasně píšeš. Žádných chyb jsem si nevšimla, ale moje gramatika a vlastně celá zkušenost s ČJ je tragická :-D

4 Joss Joss | E-mail | Web | 7. ledna 2014 v 17:17 | Reagovat

Vlkodlááák! Skutočne bláznivá kapitola, to ti poviem. Ako si uvedomila, že je vlk.. skutočne krásne píšeš. :)

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 25. ledna 2014 v 21:01 | Reagovat

Super kapitola! Tak vlkodlak jo? Super, akorát mě zajímá, čím je zvláštní? Nějaký super druh, který je skoro nepřemožitelný? :D

6 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 11:49 | Reagovat

Aj mňa by to zaujímalo :D A zaujímala by ma tá postava, ktorá na ňu kukala, keď chrápala... :D No nič, idem čítať ďalej :D

7 Kessi Kessi | Web | 4. února 2014 v 17:13 | Reagovat

Moc hezká kapitola! Konečně se proměnila! :D Juchů :D Teď ještě aby zjistila že oni jsou taky vlkodlaci a bude to suprový :DDD Ať jim to řekne :D áá chci tam nějaké fiasko :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama