5.kapitola *Divoká* - 1/2

6. dubna 2013 v 22:26 | Ewiline |  1. díl
Ať žije první článek v měsíci duben!! :*
Moc se omlouvám že jsem nenapsala nebo tak něco... ale trenhle týden byl fakt hrozný! Všechno napíšu později - jestli se k tomu dokopu :D
Btw nechtěli byste, abych jsem dala nějaké informace o démonech nebo něčem takovém?? Našla jsem pár článků v knížkách co mám teď doma - možná byste to mohli nějak využít - napište do komentů!!
Všechno čítání blogů budu muset dohánět zítra - dneska hlídám ségře pejsánka... tak už musím jít spát :D :P
Takže... všem co to čtou!!
A taky naší malé Aničce!! (i když pochybuju že si to přečte:)





Nevím, proč jsem v tom viděla tak velkou záchranu. Nějak jsem cítila, že se neodváží ji taky přeskočit. Ale odvážím se já??
Asi jsem musela nějak zpomalit, protože jsem pomalu začínala cítit vlkodlaka hódně blízko u sebe. Přesně ve chvíli kdy na mě chtěl skočit, jsem zabočila k řece a jeho drápy se zaryly do země.
Bože! Proč jsem se sem musela vracet?! Já jsem tak neskutečně pitomá… Ale… tolik se toho odehrálo jen za noc!
Tak dost! Teď je pro mě hlavní, vyváznout z tohohle živá… Takže dem na to!
Podlezla jsem vysoký spadlý strom a hned mě z boku svalil světlý vlkodlak. Sice nebylo vidět, ale jeho srst byla i tak světlá. Zuřivě vrčel, válel se mnou sudy, dokud jsem ho od sebe neodhodila. Proč jsou na mě tak naštvaní?? Nějaký druh teritoria?? Aspoň vím, že nejsem sama… I když tihle mi po dnešku rozhodně nepomůžou.
Vlkodlak zaryl drápy do země, až v ní zůstaly dlouhé rýhy. Postavila jsem se a všimla si, že jsem obklíčená…
No nic… plán A stejně nikdy nevyjde. Začali kolem mě kroužit a kruh utěsňovat. Nepřestávali vrčet a jejich pohledy by mohly zabíjet. Snažila jsem se zůstat klidná, ale uvnitř jsem se chvěla jako osika. Prostě vyrazím a skočím. Už jsem se chystala ke skoku, když oni skočili na mě. Měla jsem pocit jako by mi vyrazili dech. Najednou mě kousalo a škrábalo pět přerostlých vlků. Jeden mě kousnul do krku, až jsem zakňučela - no dobře, mají to mít. Začala jsem se taky ohánět a na chvíli ze mě většina slezla. Ten poslední, co u mě zůstal, se se mnou pořád točil. Tahal mě za ocas, kousal do uší a tlap. Naštvala jsem se a ohnala se mu do čumáku. A trefila ho…Zakvičel a stáhnul se. Bohužel na mě v tu chvíli vyrazili ostatní. Ucítila jsem ostrou bolest v několika bodech zad. Taky mi asi jeden prokousl ucho. Cítila jsem krev. Svojí krev smíchanou jen s jemným pachem krve co tekla z nich. Hrajou fér. Pět nebo šest na jednu… No proč ne?!
Vážně mě to nasralo (že to tak musím říct).
Když jsem ucítila hřejivý dotek něčeho v hrudi. Bylo to jako kdybych sahala na čerstvě rozpálenou žárovku… Jen to tak nepálilo… Cítila jsem, jako by ze mě vyletěla tlaková vlna. Všichni ode mě odletěli na konci roztahujícího se zlatožlutého závoje… který mi vyšel z hrudi. Chvíli jsem jen tak stála, když se mi v hlavě rozezněly sirény.
Cítila jsem, jak mě všechno bolí - kdyby se ty rány neuzdravovaly, asi bych klekla - ale přesto jsem běžela k řece. Ostatní štěňata se začala zvedat, ale bylo mi jasné, že takhle mě nedostihnou. Skočila jsem přes řeku. Tu chvíli jsem se cítila jako peříčko - bez těch všech problému, co se tak hezky nahromadily za noc. Když jsem dopadla zase tlapama na zem, rozeběhla jsem se abych odsad byla co nejdřív pryč.
Musím co nejdřív domů! Jak jinak asi zahraju nemocnou? No dobře… moje herecká kariera asi bude muset chvíli počkat. Co se to sakra stalo?! Závoj…
Propletla jsem se mezi stromy, až jsem doběhla k jednomu očividně hodně starému. Vysoký a rozložitý, větve strašně tlusté a hodně ohnuté. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jestli se proměním nebo ne… najednou jsem to prostě zase byla já. Vyčerpaně jsem klesla na jednu větev toho stromu a opřela se o ni. Vlastně spíš sedla, lehla, no to je jedno.
Úplně jsem na sobě cítila tu krev, rány co se díkybohu hojí, a taky ty otázky co se draly na povrch. Nejsem jediná?? No tak to očividně ne.
Leon je můj bratr, tak co je on?? Možná taky přerostlej vlk.
Co máma a táta?? Nemám potuchy.
Je naprosto skvělý, že ve všech knížkách co jsem do teďka četla, ve všech filmech (a hororech) co jsem do teďka viděla, byli ti, co o sobě něco objevili, buď ve dvojici, nebo měli někoho po ruce nebo tam byla nějaká tajná knihovna…atd. Proč i já nemůžu mít něco… já nevím, talisman nebo kus pergamenu s napsaným zaříkávadlem.
Možná by bylo lepší to prostě nechat plavat… Nebo říct Jackie… Nikdy na mě nic nevyzradila, pokaždé mě vyslechla a já případně jí. Pomůže mi… Je to opravdová kamarádka.
Chvíli jsem si hrála s myšlenkou, že to všechno vyklopim Jackie, když mi to došlo…
Já jsem na druhé straně řeky!! V úplně jiné části města… Skočím se tam podívat!! Stejně teď všichni spí…
No jo, ale jak se tam dostanu, když nevím kde jsem. Navíc jsem celá od krve.
Když všichni spí tak si těžko něčeho všimnou… ve městě by si dala řeka určitě přeskočit pohodlněji než tady. Možná tam bude i nějaká lávka…
Zvedla jsem se, už uzdravená, pohladila našedlou kůru stromu a vydala se směrem za něj, kde se zdál les řidší. Stromy tady mi připadaly divné… takové bez duše. Navíc se mi pod koleny plazila mlha.
I když už určitě mělo svítat, zase jsem všude viděla stíny… Cítila na sobě pohled stovky očí.
A potom jsem ho koutkem oka zahlédla… Ta samá černá silueta jako před zhruba čtyřmi hodinami. Otočila jsem na něj hlavu, ale co by to bylo za scénu z hororu, kdyby samozřejmě nezmizel?
Zrychlila jsem krok a byla na kraji lesa… Respektive jsem vyběhla na silnici ozářenou žlutým světlem z lamp. Do města to nebyl ani kilometr. V duchu jsem se zaradovala a vyrazila tam.
Cesta mi uběhla neuvěřitelně rychle. Moje myšlenky se točily jen kolem toho, že zase budu někde, kde běží elektřina. Hekr? Ne, já miluju les, ale musíte uznat - dneska už by toho měl každý dost.
Domy byly naskládané na sobě… asi jsem zrovna v té obytné části. Měly všechny různé barvy a v některých se už svítilo. Slyšela jsem hlasy… jen jako šepot dokud jsem se na ně nezaměřila. Nechala jsem je plavat a nevnímala je. Došla jsem na rozhraní dalších dvou ulic.
Vybrala jsem levou. A vešla na náměstí. Teď jsem si uvědomila, že mám na nohou tenisky. Jak jsem si je mohla vzít? Teda, aspoň si nevzpomínám. Zamyšleně jsem ohrnula ret. To zjistím až doma.

Doma…
Tak dobře, jde se hledat lávka.
Náměstí bylo dlážděné kostkami velkými asi jako malé cihly a vytvarované do kruhu. Uprostřed stála kašna. A u ní taky někdo stál. Viděla jsem je docela ostře. Kromě jednoho měli všichni vlasy i oblečení v tmavých odstínech… Slyšela jsem, jak si povídají, jako by mluvili ve vodě. Vůbec jsem jim nerozuměla, ale pochopila jsem, že se baví o mně, když se jedna holka s rovnými vlasy v dlouhém culíku otočila na toho blonďáka a něco mu pošeptala. On samozřejmě zvedl zrak ke mně.
No jo… řezníkova dcéra.
Nepatrně jsem změnila svojí trasu… Šla jsem šikmo přes náměstí a teď jsem to začínala, snad nenápadně, krouhat dál od nich.
Cítila jsem na sobě jejich pohledy a snažila se netřást. Nevím proč, ale nutilo mě to třást se!
Konečně jsem zabočila do další uličky. Otáčela jsem se jako v halucinacích. Nakonec se mi jen zrychlil dech… Zbytek cesty jsem měla hlavu dočista prázdnou. Narazila jsem na velkou trubici, širokou minimálně půl metru, jak se táhne přes řeku. Tady byl proud řeky menší a tenčí tak jsem vyskočila na trubku a lehce jí přešla. Ani jsem nemusela zvedat ruce.
Opatrně jsem skočila na zem a otočila se. I tak je ta řeka dost široká.
Otočila jsem se zpátky a už po známých cestách běžela domů.
Hlavou mi běžely myšlenky stejně rychle, jako jsem běžela já.
Možná jsem tu řeku měla přeskočit v lese. Ne, číhali by tam na mě to rozhodně.
Ta skupinka mi taky dělala svým způsobem starosti, jen nevím z čeho.
Asi jsem cestou usnula, protože jsem pořádně vnímala jen konec cesty.
Stála jsem před domem a nikde se nesvítilo. Auta byla na svých místech. Povzdechla jsem si a skočila na stěnu domu. Ani mi to nedělalo velké potíže. Skočila jsem salto dozadu a chytla se lýtky za kraj plošiny. Vyhoupla jsem se na ní, přičemž mě pořádně zabolelo břicho.
Dveře od mého pokoje byly pořád otevřené, tak jak jsem je nechala. Vplahočila jsem se dovnitř jako zombie a spadla do postele už po třetí za odpoledne a večer.

Usnula jsem s myšlenkou, že jsem si jen myslela, že to tu znám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Livv Livv | Web | 7. dubna 2013 v 11:52 | Reagovat

Áleluja :)
Tak, kdyby se na mě vrhl nebo jen spadl vlkodlak, asi bych se potento :D
Ty úvahy v tom... Taky ráda píšu úvahy, jak si hlavní hrdina prostě není jist. :)
No, shrnu to - moc zajímavý! :D

2 Evi Evi | Web | 7. dubna 2013 v 18:38 | Reagovat

Hm a jakýho pejsánka, fotečka by nebyla?
Určitě je to taky démon!-:)

3 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 7. dubna 2013 v 20:20 | Reagovat

Sice trochu opožděně, ale jsem tu. :)
To město za řekou vypadá velice zvláštně, už kvůli těm obyvatelům. Zároveň jsem ráda, že to Cassie přežila. Ale co by to bylo za povídku, kdyby umřela už v páté kapitole, že? :D
Ale sama jsem zvědavá, co je její rodina zač. Takže, šup šup! Ať je tu brzy další!

P.S. Další kapitola CYFM? bude, počítám tak... Za den nebo dva. :)

4 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 8. dubna 2013 v 17:20 | Reagovat

[3]: Jups... Sorry. :D Zrovna čtu jednu povídku, a tam je Cassie. Trochu se mi to plete s Carter. Jsem fakt čtenářka k nezaplacená. :P Vážně promiň. :(

5 Clarush* Clarush* | Web | 9. dubna 2013 v 19:01 | Reagovat

Jůů :3

6 Joss Joss | E-mail | Web | 7. ledna 2014 v 17:43 | Reagovat

Tak ja som zvedavá, čo je ona zač, ale nejako si začínam myslieť, že ona je adoptovaná alebo niečo také, teda to je moja domnienka, možno sa pletiem a je to celé celkom inak, ale každopádne, toto bola ďalšia dobrá kapitola a ja idem pokračovať v čítaní. :)

7 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 8. ledna 2014 v 16:48 | Reagovat

[6]: Děkuju Jossie :3 :D
Hele, upřímně si mě fakt dostala! O_O  :-D  ;-) Zvlášť s tímhlě komentářem... Pšt!!!!! :D

8 Violett Violett | Web | 24. ledna 2014 v 18:54 | Reagovat

Potlesk, konečně jsem se k tvé povídce dostala :D Popravdě se mi chce číst dál a pokud mi zbude nějaký čas, tak se do toho dál. Ted mě, ale zajímá, kdo je ten černý stín :D Sice jsem dost pozadu a já to vím, ale prostě musím číst dál :D Prostě skvělá kapitolka

9 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 26. ledna 2014 v 19:12 | Reagovat

Super kapitola.. chudák holka. Tolik si toho prožít za jedinou noc a večer. Musí to být na ni moc. A ti další vlkodlaci se mi nelíbí. Doufám že to fakt nejsou její kamarádi, jak si myslím.. :-)

10 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 12:14 | Reagovat

Super kapitola :-) Trochu som bola niekde zamotaná, ale toto si písala skoro pred rokom a nemôžem ti nič povedať :D Písala si skvele aj vtedy ;-)

11 Kessi Kessi | 5. února 2014 v 14:48 | Reagovat

Fakt dobrý. zajímalo by mě co jsou ti všichni zač :D a co je za tou řekou :D asi místo upírů ty obludy ne? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama