15.kapitola

22. května 2013 v 20:26 | Ewiline |  Podezření
Tak pro všechny... ( a pro Milciaku, páč jí to prej dlužím xD)








Po škole mi Luri někam zmizela a já ani nevím, jak se dostala domů. Teď procházím okolo potravin na cestě k ní. Upřímně se bojím, co z ní vypadne a taky jsem naštvaná, že není schopná na mě počkat…

Přidala jsem do kroku. Co se jí stalo?? Myšlenky se mi hlavou honily jako zajíci na poli. Dost nepříjemné… Málem jsem se přizabila o kamínek. Fakt, dnešek je snad prokletej!!

Otevřela jsem branku a vydala se po cestičce. Sluníčko už bylo za obzorem, tak mi ani nesvítilo. Taky bych chtěla takhle zapadnout na druhou stranu.

Rozhlédla jsem se a spatřila hejno komárů mířící mým směrem. Zase jsem přidala do kroku a zazvonila.

Doba… Aby tady Luri vůbec byla. Znovu jsem zazvonila a založila ruce na hrudi. Začala jsem si nervózně poklepávat nohou. Ani Nate není doma?? Ani paní Kristolová??

" Co potřebuješ??" usmál se na mě. Nadskočila jsem - ani jsem si nevšimla, že se otevřely dveře.

" Jo jo!! Je tady Luri??" váhavě jsem protáhla obličej.

" Ne ještě tu není," znovu se usmál a otevřel dveře dokořán. Proplula jsem okolo něj a dvěma rychlými pohyby si sundala tenisky.

" A nevíš kde je??" otočila jsem se k němu.

" Nemám tišení," našpulil pusu. Vzal mě za ramena, otočil a dovedl do obýváku. Sedli jsme si na gauč. Okamžitě jsem se rozhlédla, jestli neuvidím něco, co by napovídalo, že tu byla Luri.

" Vážně tu nebyla," opřel se a doslova rozvalil po půlce jejich zrzavohnědého gauče.

" Ty by sis jí asi všimnul," ušklíbla jsem se na něj.

" Náhodou," prohlásil dotčeně " Já si jí všímám. Vídám jí pořád a popravdě to je pěkně na…"

" Nevíš, co se jí stalo??" skočila jsem mu do řeči, ale jemu to bylo jedno.

" No…"

" Vyklop to!" flákla jsem ho do hrudi, ale samozřejmě to s ním nehnulo. Spíš jsem ho naštvala. Zákeřně se usmál. Popadl mě za pas a přitáhl k sobě na klín. Začal mě lechtat a já se začala neovladatelně řehtat a svíjet. Taky se mi podařilo ho polechtat, ale držel mi obě zápěstí v jedné ruce. " Nech toho!!" vydechla jsem mezi záchvatem smíchu. Až teď jsem si uvědomila, že se směje taky.

" Nate!!" vykřikla jsem a chytla jsem ho za ruce, přičemž jsem si je připlácla na pas. Vzala jsem ho za zápěstí a dala je od sebe trochu dál.

" Víš, že sem nevěděl, jak seš lechtivá??" usmál se nevinně.

" Ne, nevěděl." přikývla jsem ironicky. Otočila jsem se a opřela se o opěradlo křesla, tak že jsem mu teď viděla i do obličeje. Tahle poloha se těžce popisuje… prostě on seděl normálně, jako si každý normální člověk sedá a já seděla tak jak si normální člověk nesedá - opřená o opěradlo na ruce, jsem mu seděla na klíně.

" Co se stalo?" naklonila jsem hlavu na stranu.

" Nechceš, aby ti to řekla sama?? Navíc já stejně nevim víc, krom toho že byla s Nicolasem."

Zamračila jsem se. "Leze to z tebe, jak z chlupatý deky."

" Ale já doopravdy víc nevim." vykroutil si zápěstí z mých rukou a začal si utahovat koženej náramek na pravé ruce.

" Tak proč si to nakous??" zase jsem založila ruce na hrudi a probodla ho uraženým pohledem.

Zase se usmál a rozcuchal mě. " Protože se mi líbí, když se zlobíš… Aspoň mám potom důvod ti něco provést." uličnicky se usmál. Jak malý pětiletý klouček, ne jako devatenáctiletý chlap.

" Aspoň to nebyla žádná louže," významně jsem se na něj zadívala.

" Naopak - louže byla nejlepší," vsunul mi ruku pod záda a přitáhl si mě blíž. Bože!! Už zase mám srdce až v krku!!

" Už budu muset jet," hypnotizoval mě očima.

" Kam chceš teď jet??" zamračila jsem se.

" Za Colinem,"

" Jo?? A co budete dělat??" změřila jsem si ho podezíravým pohledem.

" Klučičí věci." usmál se.

" Už jsem říkala, že seš jak chlupatá deka??"

" Mám dojem, že jo,"

" Bezva říkám to znova; Seš jak chlupatá deka!!" vítězoslavně jsem se usmála.

" Tak teď si mi to natřela," vykouzlil tak divnej škleb… prostě přehnaná verze obličeje po zásahu raketou.

Zvedl se i se mnou. Překvapeně jsem vykřikla.

" Okamžitě mě dej dolů!!" zařvala jsem.

Zase se jen zasmál a pustil mě. Ne doslova - to by ze mě byla placka.

" Tohle mi nedělej!!" pokárala jsem ho. " Od kdy chodíš posilovat??"

" Já to nepotřebuju," srdečně se zasmál.

" Fajn," pozvedla jsem obočí.

" Hodím tě domů," prošel okolo mě a vzal si bundu.

" Jo?? A od kdy seš moje máma??"

" Ewil," zamračil se.

" Nate, vždyť je to takovej kousek!!" zamračila jsem se taky " Tak mi řekni důvod, proč bych měla jet s tebou."

" Protože nechci, aby mi tě někdo ukrad??" mrkl na mě.

" To si vykládej tý svý motorce," proč mě dneska musej všichni tak štvát? " Možná ti to uniklo, ale já nejsem tak mohutná a zelená."

" Ewil," znovu mě vzal za ramena a naklonil se ke mně, aby mi viděl líp do očí " Dobře… Žádnej tak velkej důvod nemám. Ale teď mi řekni ty důvod, proč bys se mnou nejela."

" No… Protože se chci projít???" zkusila jsem to, ale tímhle mě fakt dostal. Tak se s ním svezu, co je na tom??

Pozvedl obočí a nasadil výraz typu To myslíš vážně??

" Fajn, už du," naskočila jsem do bot a znovu kolem něj proplula ze dveří ven na mrazivý vzduch podzimního večera.

Vydala jsem se ke garážím a otevřela dvoukřídlé dveře ze světle hnědého dřeva. Vešel dovnitř a nasedl si na motorku.

" Na ten kousek nebudeš potřebovat helmu," prohodil.

" Žádný takový!!" zakroutila jsem hlavou " Když už bych měla bejt zase celá mokrá, tak ať je mokrá i ta helma."

" Dávám ti své slovo, že neprojedu žádnou louži ani rybník ani jezero a do moře nejdu…" zvedl ruku ve znamení přísahy.

" A co řeka??"

" Řeka taky," protočil oči a nahodil plyn. Sedla jsem si za něj, ale helmu jsem nechala helmou na polici.


Rozjel se. Asi už si zvykl, že má se mnou jezdit hodně pomalu… A právě jsem to asi zakřikla. Vyrazil fakt strašnou rychlostí a až u potravin zpomalil. Zatínala jsem mu nehty do pasu a snažila se nekřičet. Zastavil mi u baráku a já trochu potácivě sesedla z toho zatracenýho koštěte.

" Jen počkej!!" zapotácela jsem se.

" Na co??" usmál se.

" Za co bylo tohle??"

" Jen tak… Dráždění??"

" Dobře, ale děkovat ti nebudu." falešně jsem se zazubila a vyskočila na chodník. Ucítila jsem, jak se pohnul, ale nakonec mu ruka klesla zpátky na řidítko.

Přeskočila jsem plůtek a snažila se dělat, že jsem si toho nevšimla. Ještě jsem mu stihla zamávat. Začaly na mě dopadat kapičky tak jsem vpadla do domu a zamířila rovnou do kuchyně.

Vytočila jsem Luriino číslo na naší pevný lince.

TŮT!!

Tak doufám, že to nedopadne jako posledně. Už jsem uslyšela zapraskání a následně Luriin hlas:

" Haló??"

" Luri??"

" Co potřebuješ Ewil?"

" Jen vědět kde si byla. Kam si zdrhla po škole. Proč si teď nebyla doma. Kdes byla o obědě. A proč si mi to prostě neřekla, nebo na mě nepočkala… Možná jsem ještě na něco zapomněla."

" Ježííš Ewil… Po telefonu ti to fakt vysvětlovat nebudu,"

" Budeš muset," vyhrkla jsem naštvaně " Kde seš??"

" Doma, kde jinde??"

" Před chvíli sem tam byla,"

" Tos byla ty?? Já myslela, že Nate zase odváží nějakou holku domů…" úplně jsem viděla, jak se culí.

" Taky o tobě nic nevěděl. Tak povídej!" vyzvala jsem ji. Začalo mi hučet v hlavě.

" No… Já ti to fakt řeknu až zítra."

Teď mi začalo dokonce i pískat v uchu. " Kdes byla Nicolasem??"

Cítila jsem, jak ztuhla. " Nate mi to řek." dodala jsem.

" Fakt, až zejtra!"

" Mám tvoje slovo??" ucho mě začalo bolet opravdu moc.

" Jo máš, stoprocentně." zkřivila jsem tvář bolestí.

" Tak ahoj."

" Pá…" a típla to.

"JAU!!" vykřikla jsem a pořádně si dupla s rukou zamotanou ve vlasech a přiloženou k uchu. Přestalo to. Vydechla jsem a položila telefon zpátky na stěnu.

Trochu udýchaně jsem šla do předsíně. Něco mě tam táhlo…

Už zase!!!

Malý černý předmět, kamen, něco na podlaze. Zastavila jsem se dva metry od něho a naklonila hlavu na stranu. Není Lukasův??

Popošla jsem k němu a chtěla ho zvednout, jenže mi dal ránu. Polekaně jsem sebou cukla. Ten blesk byl zřetelně vidět. Stáhla jsem si okraje černého svetru na ruce a zvedla to.

Nic mi to neudělalo. Asi jsem nabytá z toho telefonu. Teda, asi jsem byla.

Otočila jsem se a vkročila zpátky do kuchyně. Hodila jsem kamen na stůl a hmátla po telefonu na zdi. Chvíli jsem přemýšlela nad Lukasovým číslem… a potom ho vyťukala.

Před poslední kombinací jsem zaregistrovala v okraji mého zorného pole pohyb. Zvedla jsem zrak k něčemu nebo někomu za oknem. Nějakej kluk šel po chodníku…

Doťukala jsem i poslední trojčíslí a dala si telefon k uchu. Nejel náhodou taky za Colinem??

" Ano??" Takže asi ne.

" Ahoj Luku, nenechal sis tady ten šutrák?"

" Šutrák??" zopakoval.

" Jo. Takovej ten černej kamen."

" Jo tohle! Můžu si pro něj přijet??"

" Jasně." Proč mám pocit, že jsem měla říct ne??

" Za chvíli čau."

Chvíli jsem si házela s telefonem v ruce. Přišlo mi to nějaký divný… ale to už někdo zazvonil a já sebou polekaně trhla. Vzala jsem kamen do ruky stále zabalené ve svetru a šla ke dveřím.

" Ahoj," příjemně se na mě usmál a jeho černé oči jiskřily. Přemohla jsem se a taky se usmála. Neměla jsem z něj dobrý pocit…

" Čau Luku," natáhla jsem k němu ruku " Tady to máš."

Vzal si ho a schoval do kapsy. Potom nastalo trapné ticho, při kterém jsem si ho měřila. Připadal mi něčím tak strašně zvláštní…

" Mohl bych jít dál??" zeptal se a nevinně naklonil hlavu na stranu.

" Jasně že jo," v duchu jsem si zanadávala. Když prošel kolem mě, praštilo mě něco silného a štiplavého… ale ne do nosu. Do… do… Duše??

" Dala bys mi napít??" sedl si do kuchyně na židli. Kývla jsem a nalila mu sklenici s vodou. Usmál se na mě a vypil jí úplně celou naráz. Sedla jsem si naproti němu a sledovala ho.

" Dík," opřel se lokty o stůl a tím se naklonil blíž ke mně. Opřela jsem se, abych od něj byla dál. Sakra!!! Vždyť je to můj kamarád, tak přece…

" Můžu se na něco zeptat?" prohrábl si skořicově hnědé vlasy.

" Podle toho na co," snažila jsem se o uvolněný tón a očividně se mi to dařilo.

" Na Nathana."

" Co s ním??" žaludek mi udělal kotrmelec.

" To mi řekni ty," prohodil polohlasem.

" Nevím, fakt nevím, co bych ti o něm měla říct. Víš toho o něm dost ne?"

" Ano to vím," usmál se a začal si hrát s tou sklenicí " Jenom… Není mezi vámi něco??"

Zírala jsem na něj jako opařená. Tak na tohle by se Luk nikdy nezeptal… Nebo možná ne ve chvíli, kdy si de pro nějakej šutr a chce se napít.

" Nepřeskočilo ti??" vyhrkla jsem.

" Ne," opáčil klidně " Já jen říkám, co si myslím."

Vypadal stejně, jako když jsem ho viděla naposledy. Džíny a zelená mikina. Ale přesto v něm bylo něco jiného.

" A můžu vědět, co si přesně myslíš??" zúžila jsem oči.

" Jen to, že mezi vámi asi něco je."

" Potkal si nás někdy ve škole, jak dem ruku v ruce??"

" Ne, aspoň myslím, že ne."

" Už bys měl jít." zvedla jsem se a on po chvíli taky. Nasadila jsem neutrální pohled.

" Tak zítra!" znovu se na mě usmál a já mu to oplatila. " Ale přemýšlej o tom…" ale teď si myslím, že to neřekl, že to byl jen výplod mojí fantasie.

Otočila jsem se rozhodnutá, že na tohle zapomenu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 milča milča | Web | 22. května 2013 v 20:31 | Reagovat

A tky doufam ze mi i zbyle dluhy rychle splatis :-P:-P
Jink skvela kapi :-D

2 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 23. května 2013 v 15:27 | Reagovat

Co je to s Lukasem? Vciťuji se do Ewil, takže jestli ona cítí, že je s Lukem něco v nepořádku, patrně to bude pravda. O_O No, doufám, že rychle přibude další. :-D

3 muj-bloccek muj-bloccek | E-mail | 24. května 2013 v 14:55 | Reagovat

jen malinký dotaz- proč si sem nedáš počítadlo návštěv, bylo by docela zajímavé, kdybys věděla, kolik ti sem chodí lidi :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama