7.kapitola *Divoká* 2/3

28. prosince 2013 v 19:32 | Ewiline |  1. díl
Tak tady je slibovaná Carter :D Tahle kapitola je extrémně dlouhá a musela jsem jí ještě rozdělit - ten ocásek dát do dalšího kousku, kvůli tomu pitomému omezení :(
Snad vydržíte číst :D O:)






Seděla jsem v lavici a naslouchala jsem šumu hlasů. Všechny jsem je rozpoznala. Rozpoznala jsem i pachy, ať už to bylo možné nebo ne. Moje uši a oči začali mívat takové zvláštní výkyvy. Chvíli jsem viděla úplně nadpřirozeně dobře a potom jsem musela zaostřovat na vzdálenější body. Chvíli jsem slyšela slůvko, co řekla učitelka v kabinetu za vedlejší zdí (zjistila jsem, že chodí s naším třídním) a potom jsem musela nastražit uši, abych slyšela, co blekotá Brandon vedle mě.
" …Posloucháš mě?" zatahal mě za vlasy a začal mi v nich nedbale plést copánek.
Kreslila jsem si víčkem své propisky po puse jako by to byla rtěnka a přitom jsem nepřítomně kývla na znamení, že ho poslouchám.
" Tak co sem říkal??" pozdvihl obočí a v jantarových očích se mu zmenšila zornička.
" Mhm," zamumlala jsem, než jsem se stihla zastavit.
" Aha," zazvonilo a on se natáhl na celou židli " No máš pravdu. Tak určitě jsem to řek. Opravdu přesně tak. Úplně nejvíc-"
" Dobře, neposlouchala jsem tě!" praštila jsem se propiskou do zubů.
" No, nevadí," mrkl na mě a vstal, když do třídy vešla učitelka.
Taky jsem se nemotorně postavila a pozorovala učitelku, jak si to dláždí před tabulí ke stolu. Vlasy měla sepnuté skřipcem v týle, na očích jí seděly hranaté brýle a rty měla namalované silnou čárou malinově zbarvené rtěnky. Měla na sobě zvláštně formální béžový kostýmek, jako kdyby šla někam na pohovor. V ruce měla jako vždycky spoustu papírů a notesů všeho druhu, velikosti i účelu, který zřejmě ještě ani nebyl určen.
"Proč pokaždý vypadá jak naježenej ratlík??" ozval se mi do ucha Brandon a já se zasmála. Když nad tím zauvažuju, vypadá v obličeji naštvaně pokaždý, ale že bych to přirovnala k ratlíkovi?? No, nevím.
"Já to myslel, jako že si myslí, jak vyvolává respekt, ale přitom se tváří, jak uražený kuře," řekl, když si sedal.
"Bože, přestaň jí přirovnávat ke zvířatům, ok??" zasmála jsem se na něj.
Natáhl mi ruku okolo ramen a já ztuhla "Já vím, že jsem úžasnej ale Bůh?? No, možná." mrkl na mě.
"Bůh je někdo úplně jinej, ty pako." shodila jsem jeho paži a otevřela si sešit, protože učitelka začala obycházet domácáky. Přitom si k ruce vzala jeden ten svůj malej notýsek s nějakým přiblblým nápisem a tvářila se přísně. Ehrm... "přísně".
"Já nevim, kdo je tady pako." podepřel si hlavu rukou a sledoval mě.
"Já jo," zazubila jsem se na něj "Ty."
" No dovol!" zatvářil se ublíženě a začal mi znovu plést copánek, který jsem se snažila hned dostat z jeho dosahu.
"Ptal ses." opáčila jsem nevinně a posunula jsem učitelce sešit na kraj lavice.
Podškrábla mi konec stránky dlouhou čárou napodobující podpis a tázavě se natáhla k Brandonovi.
"Paní učitelko, můžu být potrestán za něco, co jsem neudělal??" zeptal se místo sešitu. Tázavě jsem pozvedla obočí, ale on se díval na učitelku která se odlepila od naší lavice a založila si ruce na hrudi.
" No... Jestli si to měl udělat, tak ano." prohlásila zamyšleně.
"Zatraceně!" zasmál se a já po chvíli taky, když mi došlo kam směřuje. Usmívala jsem se jako debil a zavřela jsem sešit na kraji lavice.
" Paní učitelko, chtěl bych se omluvit, že nemám domácí úkol." ozval se Brandon znovu s andělským výrazem. Ona si to zapsala a přešla k poslední řadě.
"Ona to nepochopila??" zatvářila jsem se nechápavě.
"Očividně ne." ušklíbl se jako liška a pohodlně se opřel/roztáhl po téměř celé lavici.
"Myslíš, že seš v tý lavici sám??" ozvala jsem se naoko ublíženě.
" Jako by někdo mluvil." zašeptal a zarytě se díval před sebe, ale rty mu v koutcích podezřele cukaly.
" Tak fajn, na tohle bysme mohli hrát častěji je to velmi... klidné." zašklebila jsem se na něj, když se otočil a rentgenově mi začal analyzovat obličej. V jantarových očích mu poskakovaly drobné fialové jisřičky a po tváři se mu rozlil ďábelský úsměv. Zběsila jsem zamrkala, když jsem si uvědomila, že naše obličeje jsou vzdálené asi jen deset cenťáků. Byla jsem tak blízko, že jsem cítila silnou kolínskou, což byla pro můj čich neuvěřitelně silná exploze barev. Možná si jen namlouvám, proč jsem najednou jako zhypnotizovaná. Jsem ještě natolik při smyslech abych si přiznala, že jsem zhypnotizovaná jeho pohledem.
Samolibě se usmíval což se mi vůbec nelíbilo, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Vůbec nic, říct ani se pohnout. Začaly mne brnět ruce. Pevně jsem je stiskla v pěst, až jsem ucítila ostré drápy, které se mi okamžitě zařísly do masa v dlani. Udusila jsem v sobě zavrčení a doufala jsem a vlastně i nedoufala, že si toho všiml. Nesmím se přeměnit!!
Už se mě téměř dotýkal čelem a já si uvědomila že nedýchám. Ani jsem se nepokusila o nějakou reakci na nedostatek vzduchu, protože jsem ho... prostě... nepotřebovala. Já... prostě...
Mírně jsem sebou trhla, když se dotknul mojí tváře a schválně pomalu mi po ní přejel palcem.
"Smítko," zašeptal hlasem který oznamoval, že je duchem nepřítomný a odtáhl se. S ním zmizela i zhypnotizovanost nebo jak by se to dalo nazvat. Připadala jsem si neskutečně podivně. Narazila do mě nervozita, strach a taky něco dalšího, co jsem nedokázala pojmenovat. Radši jsem se o to ani nesnažila a instinktivně jsem si poposeddla na židli dál od něj.
Nedíval se na mě a zdálo se že je zcela zabraný do kreslení nějakého náčrtku z tabule.
Pravděpodobně mě to i zabolelo někde u srdce, čemuž jsem se chtě nechtě usmála, ale byl to tak divný pocit, že jsem si začala myslet, že to pujde ignorovat.


Vyšla jsem ze třídy jako poslední. O svojí volné hodině jsem se vypravila do knihovny dopsat si sešity, ale stejně jsem to odflákla a místo toho jsem radši hledala nějaké knížky, které by vypovídaly něco o existenci vlkdolaků nebo lidí, co se dokáží proměnit v přerostlé ovčáčky, ale stejně bylo moje hledáncí na jedno veliké nic. Ani nevím co jsem vlastně čekala - nějakou informací naplněnou poličku, kde bude úplně všechno od čumáku až po ocas? Bohužel z toho prostě nic nevzešlo a já byla zklamaná... opravdu hodně. Nechápu, jak jsem mohla bejt tak naivní, abych věřila že tam něco bude.
Seběhla jsem schody a nakoukla jsem otevřenými dveřmi do knihovny.
Někde tam možná je odpověď jen jí nevidím. Na chvíli jsem tomu skutečně uvěřila, ale opravdu jen na chvíli. Hrála jsem si s obrazem - přibližovala jsem si jednotlivé police ostřením zraku a rozšiřovaním zorniček ale stejně to bylo bez účinku. A potom jsem to uslyšela. Nádhernou melodii mojí písně. Rozlila se mi v uších jako řeka... plynula a plynula. Musela jsem jí slyšet víc nahlas. Zaplavil mě ten pocit, že jí chci zpávat i když nemá slova. Několikrát už jsem to zkoušela, ale pokaždé mi hlas vyskočí do hlaváku a nejde to vypískat a celkově mi to kazí pocit z té melodie.
Bleskově rychle jsem seběhla schody, až jsem se dostala před třídu hudební výchovy. Dveře byly pootevřené a já jsem se k nim přiřítila jako utržená ze řetězu - málem jsem se ani nestihla zastavit.

Třída byla bílá a bezútěšná. Nakukovala jsem do ní otevřenými dveřmi, které brzdil jen kus dřeva vložený pod práh, a hledala jsem očima po třídě.

Mezi tím bylo ticho a najednou skladba začala na novo. Pohlédla jsem k bílému křídlu, kde stála učitelka v tom svém fakt "sexy" kostýmku s výrazem ratlíka (opravdu to je nakažlivé) a pozorovala někoho za klavírem/křídlem.

Slyšela jsem, jak se něčí prsty opírají do klávesnic a hbitě létají mezi černou a bílou. Jak se soustředí a snaží se nepřehlédnout jedinou pasáž…ale přesto byl uvolněný a dokonale klidný. Necítila jsem žádný strach nebo sebemenší obavu, skoro jako by tam ani nikdo neseděl. Ale přece jsem ještě něco slyšela. Takové tiché šustění nebo cinkání.
Učitelku obklopovalo mastné a hrané vzrušení. Nejspíš se jí to líbilo to ano… ale rozhodně nebyla nadšená, že tady musí trčet ještě v půl páté. Dozvěděla jsem se, že má dneska jít na pizzu s naším učitelem. Místo toho tady s nějakým filutou trénuje klavír.

Nevědomky jsem se opřela o rám dveří a zaposlouchala jsem se do jemných tónů a cítila jsem se jako bych poletovala mezi pylem. Malá, bezvýznamná a bezstarostná… Málem jsem se sesunula na zem, když to přestalo. Bylo to jako by mi někdo dal opravdu hodně ostrou facku… Vydala jsem tiché zakňučení, když se ten někdo najednou prudce zvedl a mě nějaká síla vyrazila ze dveří.

Vlastně jsem sebou spíš cukla, protože mě bodlo v rameni a za chvilku jsem cítila puch spáleného masa… Mého masa. Jelikož už jsem ležela na zemi, nezvedala jsem se a rovnou jsem se přeměnila ve vlka. Rozbrněly mě nervy a prasklo mi v pár kloubech. Oči se mi přizpůsobily nové formě těla a já jsem se s posledním pohledem k pootevřeným dveřím obrátila k útěku po schodech.

V tuhle chvíli naštěstí už nebývá ve škole nikdo, a jestli ano, tak je přece hodina a zvoní až za hodně dlouho. Tlapy mi podkluzovaly na dlaždičkách, které byly naleštěné jako v nějaké koupelně. Stěží jsem ubrzdila sílu pádu ze schodů, kde mi podkluzovaly zadní nohy a málem jsem to nabrala do přeplněného koše. Jako na bruslích jsem dojela, až ke dveřím kde jsem si hlavou otevřela. Netušila jsem, že jako vlk sahám tak vysoko… Nebo je ta klika nízko.

Dveře mi přivřely čumák, až se mi chtělo zařvat bolestí. Zasápala jsem tlapkou a přidržela jsem si je, přičemž jsem sledovala, jestli někdo nejde. Po pár sekundách jsem vystřelila ze dveří přes chodník, který vedl přes překvapivě nažloutlý školní trávník k bráně. Rychle jsem jí proběhla směrem na parkoviště, kde jsem úplně v rohu měla vmáčknuté auto. Leon jel naštěstí s Alexem a Petem už okolo půl třetí, protože končily dřív.

Proměnila jsem se zpátky v člověka a rychlými kroky jsem přešla k autu a odemkla dveře stisknutím knoflíku na klíči. Moje autíčko zabroukalo a zasvítilo a já spěšně nasedla. Hodila jsem vedle sebe svou tašku, zapnula jsem si pás a zkontrolovala jsem zpětné zrcátko.

Mihl se v něm černý stín a já se s nadzvukovou rychlostí otočila.

Ale nikdo tam samozřejmě nebyl.

Zamračila jsem se a pustila jsem si rádio. Chvíli šustilo, ale když jsem otočila klíčkem v zapalování a začala jsem couvat, naladilo se a začalo hrát. Nebo spíš mluvit.

Otočila jsem se a vjela jsem na hlavní silnici, i v tuhle hodinu podivně prázdnou. Po těle mi běhal mráz a v břiše se mi začal tvořit bolestivý uzel obav. Vzala jsem hadr ze sousední sedačky a dvakrát jsem přeleštila zrcátko. Zdálo se sice čistší, ale pořád mě to nějak nechtělo uklidnit. Rozhlížela jsem se po skoro setmělé krajině a domech. Nikoho jsem neviděla venku, což mi připadalo taky divné. Že bych ve škole nějak zaspala?

Nad silnicí se snášela jemná mlha a po chvíli jsem musela zapnout stěrače, protože začalo mrholit.

Opustila jsem město i poslední benzínku a jela jsem mokrou silnicí uprostřed ničeho. V dálce jsem ještě rozeznala obrys lesa, ale to bylo všechno. Louka, ve které jsem vlastně měla tu čest jet, byla rezavá a zarostlá. Nejspíš jí nikdo nevěnoval moc velkou pozornost.

Vypnula jsem stěrače, protože přestalo mrholit a pohodlněji jsem se opřela do sedačky. Prsty jsem poklepala na volant a trochu jsem zesílila rádio, ve kterém hráli Mirrors od Justina Timberlakea. Poklepávala jsem si do rytmu a sledovala jsem cestu, když se za mnou zase něco mihlo. Jako bych měla něco připevněného na zadku auta. Zamračeně jsem se dívala do zrcátka, když se to černé objevilo znovu…

…a přesně v tu chvíli rádio přestalo hrát, ale já ho bohužel pořád slyšela. Tu mučivou frekvenci zvuku, která mi rvala bubínky na kousky, zažírala se mi do masa a rozpalovala mi lopatku s tetováním. Tělo se mi prohnulo v křeči a já si instinktivně přitiskla ruce k hlavě, čímž jsem strhla volant, a vmáčkla jsem se do sedačky za naprosto strašného kvílivého řevu.

Auto se několikrát stočilo v oblouku a potom se prudce zastavilo kousek vedle prostředku v protisměru, když jsem nohou v křeči dupla na brzdu. To kvílení pneumatik se mi vrylo do paměti, ale pořád tady ještě bylo to ničivé pískání. Zařvala jsem a mrštila jsem ruku do palubní desky s rádiem. Celou jsem jí prorazila a obklopilo mě pár jisker. Bohužel to začalo vřískat ještě víc a moje hlasivky se k tomu připojily. Na krku mi vystoupily žíly a šlachy, jak jsem prudce zatnula zuby ve snaze se umlčet, když jsem si ostrými špičáky prokousla ret a začala jsem polykat vlastní vařící krev okořeněnou adrenalinem.

Dveře od mého místa se prudce otevřely a něčí ruce mě vytáhly ven bez ohledu na pásy, které mě by mě celkem okamžitě zabrzdili, ale dotyčný je vyrval spolu se mnou.

Byla jsem hozena do prostředku silnice. Hlavu jsem si narazila o tvrdý navlhlý asfalt, až se mi zamžilo před očima a mohla bych říct, že jsem byla i na chvíli v bezvědomí…

Začala jsem pomalu přicházet k sobě. Krev se mi sice pořád vařila, ale rána na spodním rtu se mi zahojila, takže jsem se s ní už aspoň nedusila a otevřela jsem oči. Vše bylo rozmazané, ale spatřila jsem něčí boty a za chvilku i celou postavu v nablýskaném černém a rozevlaném kabátě měnící se ve šmouhu vedle mého auta (to asi bylo tím, že jsem pořád skoro nic neviděla), které bylo krásně otevřené… chyběla jen cedule SAMOOBSLUHA.

Uši se mi taky vzpamatovaly a já uslyšela hrát to zpropadené rádio. Hrála tam moje oblíbená písnička od Fall Out Boy - My songs know what you did in the dark a byla asi už v polovině, takže tady takhle nahlas hraje asi pěkně dlouho.

Zvedla jsem hlavu a znovu jsem ucítila svou krev. Tentokrát pro změnu z nosu. Utřela jsem si jí a všimla jsem si, že mám… Zápěstí někde jinde, než by mělo být. Byla to levá ruka, ta ruka, na které jsem ležela hlavou. Natáhla jsem pravou a škubla jsem kloubem na správné místo. Opravdu nehezky to křuplo a mě do očí vhrkly slzy.

Co to zatraceně bylo?? Někdo mě sleduje a potom ještě zachrání?! No, možná je cílem to, aby mě něco přejelo, ale kdo by mě mohl přejet, když mám hned vedle sebe auto?

Buď to někdo nedomyslel, nebo má jiné plány. Rozhodně to ale nebyl člověk… Že by další zrůda z hororu 30 dní dlouhá noc?? Ne, už ne!!

Ale… V hlavě se mi zadrhla jedna jediná zpropadená myšlenka… ze které se vynořily dvě. Jak to, že to rádio zase hraje, když jsem ho jasně rozbila? Pohlédla jsem na svou levou ruku, kterou jsem tu desku prorazila. Teď už byla v pohodě. Byla jsem svědkem toho, jak mi popraskaná kůže mizí před očima. Jak to, že to zkurvené rádio zase hraje?!

Do smrti nebudu mít ráda rádia a tuhle písničku!!

A potom taky… Mírně jsem začichala, ale moje krev brzdila můj smysl pro čichání. Otřela jsem si nos a chtěla jsem vstát, ale nemohla jsem. Mobil jsem měla v tašce a ta je na sedačce spolujezdce v autě. Nahlas jsem zasténala nad svou situací, když mě náhle bodlo v uchu, na kterém jsem neležela. Někde za sebou jsem slyšela pneumatiky a vrkot motoru. Potom po mě přejela světla a najednou se ozvalo, mě už známé, kvílení gumy a rychlé otevření dveří od auta.

Viděla jsem stín nějaké postavy ve světlech z auta, ale hlava se mi začala někam propadat a tahat mě sebou. Snažila jsem se nechat oči otevřené, ale prostě to nešlo!

Něčí ruka mě zahřála na rameni a mě polila husí kůže. Uvědomila jsem si, že se celá třesu zimou.

" Cos to dělala, princezno?" ozvalo se mi u ucha. Cítila jsem na zátylku něčí dech… Hlas mě obklopil jako mlha. Já vím, kdo to je! Jen nevím jméno… Panebože, nemám otřes mozku??

" Pete?" rozkašlala jsem se.

" Klid, prosím tě nemluv!" zašeptal rychle, vsunul pode mě ruku a následně zvedl ze země. Zasyčela jsem bolestí, která mi projela páteří, ale všechno začínalo ustupovat, jak se mi hojily rány. Za chvilku už budu zase v pohodě. Doufám.

Pete mě přenesl ke svému autu a doslova mě vsadil na sedačku spolujezdce jako panenku do barbie domečku. Rychle mi poklepal na tvář, snad abych neusnula a zavřel dveře.

Potom někam zmizel a moje oči se chtě nechtě zavřely jako těžké mříže bránící ve výhledu.

Hlava mi klesla na sklo a já jsem sebou škubla. Už jsem se cítila v pohodě, ale nějak se mi nechtěl z nitra vytratit pocit, že se něco stalo. V břiše jsem měla naprostý uzel!

Peter otevřel dveře ze strany řidiče a dozadu na sedačky hodil můj batoh a klíče od mého auta.

" Vrátím se pro něj, až tě odvezu, ano?" zamumlal.

" Ty už můžeš mluvit?" pokusila jsem se usmát, ale rty mi popraskaly jen při sebemenším pohybu… a hned se samozřejmě zase zahojily.

" Už docela dlouho," věnoval mi zvědavý pohled a potom zapnul motor " Co se stalo?"

" Já nevím," zaklonila jsem hlavu a sjela jsem po sedačce níž, aby mě nebolel krk " Jela jsem a najednou začalo pískat rádio a- Ehrm. Strašně jsem se lekla a strhla jsem volant. Potom jsem se prostě nějak dostala ven…"

Když jsem se tak poslouchala, uvědomila jsem si, jak divně to zní.

" A nevíš, jestli do tebe třeba něco nenarazilo?"

" Ne to ne. Nebo si viděl něco na autě?" natočila jsem se k němu a otřásla jsem se.

" Ne, právě, že nic," otočila ruku za sebe a hodil mi svojí koženou bundu, která mu visela na sedačce " Oblíkni si to. Není to nic moc, ale nic jinýho nemám. Hej, je mi divný, jak ses mohla dostat ven. Dveře byly zavřený."

" Věř mi, že mě je to divný víc." zahuhlala jsem hořce.

" A jsi v pořádku?? Nemáš něco zlomenýho, vyvrknutýho-"

" Ne," přerušila jsem ho " Jsem úplně v pohodě, ale překousla jsem si jazyk a mám špinavý triko."

Zasmál se a já po chvilce taky.

" Na co vy ženský nedokážete myslet," zavrtěl hlavou a otočil se na mě " Tebe tady mohlo něco přejet a zajímá tě, že máš špinavý triko."

Upřímně je to to poslední na co myslím, ale to ti samozřejmě vykládat nebudu. Zakřenila jsem se a začala se soukat do jeho bundy. Ramena jsem měla z poloviny někde jinde, ale jinak jsem se rychle zahřála.

" Opravdu seš v pohodě?" zeptal se o něco tišeji a znovu se na mě podíval.

Peter má strašně krásné oči. Vlastně má v panence přechod ze zelené do modré a ty se různě míchají. Vydržela bych se mu do nich dívat neskutečně dlouho, ale to nejde, protože bych se mezitím musela začít smát. Pete a Alex jsou nejlepší kamarádi a pořád si něco navzájem provádějí, ale nikdy by na sebe nic nebonzli. Koukat se na něj je jako koukat se na Spongeboba nebo Patrika. Je to nějak zvláštně vtipné. Peter má takový jednoduchý obličej. Je docela opálený, ale není to nijak výrazné. Má nos jako prasečí rypák (tak to říká on!) a oči zdravě daleko od sebe, nízké čelo a temně černé vlasy, které si barví, ale jeho původní barva je stejná. Rty má ve tvaru nedbalého srdce a trpí stejnou chorobou jako já. S propiskou si hraje na rtěnku.

" Nespi, princezno! Jak ti je?" zopakoval svojí otázku a pobaveně se mi díval do očí.

" Jsem jako zhypnotizovaná," přiznala jsem po pravdě " Už budeme doma??"

" Počkej, já nemůžu letět," mrkl na mě a natáhl ruku, že pustí rádio. Prudce jsem ho za ní čapla. Možná až moc prudce. Vrátila jsem mu ruku zpátky na volant a sledovala jsem rádio, jako by mohlo zničehonic začít vřískat a kritizovat.

" Hele, princezno, neboj se toho rádia, ano?" zasmál se a znovu natáhl ruku, že ho zapne, ale jen blafoval. Mě to ale nedošlo v čas, takže jsem ho zarazila zase kousek od toho velkého knoflíku kousek pod displejem, který hlásil, že je pět hodin.

" Dobře, tak se budem držet za ruce, Carterinka se bojí rádia," dobíral si mě " Pozor je tam čert!"

" Ha ha ha," pustila jsem jeho ruku a zadívala jsem se z okna.

" Promiň, ale podle mě už si v pohodě a nic se ti snad nestalo, ne?"

" Ne," usmála jsem se na něj a sledovala jsem hrbolatou cestu osvětlenou světly jeho auta.

Začali jsme nadskakovat a Pete byl nucen zpomalit, takže jsme otřesy prožívali intenzivněji, což mi připadalo jako nadhazování palačinek.

V hlavě už jsem neměla takový vír, jakoby ze mě myšlenky spadly tím nadskakováním auta. Možná vážně jo.

" Zavolal jsem Leonovi," oznámil po chvíli, když přidal plyn bez ohledu na kameny.

" Cože si?!" vyhrkla jsem, až jsem se rozkašlala.

" Klid! Jen jsem mu zavolal, že se zpozdím, protože chtěl jít ven. Tak jsem mu řek, žes měla nehodu a on řek, že to dneska zrušíme a že na tebe počká."

Bože… Leona se začínám bát víc než vlastního táty. Viděla jsem, jak se díval, jen když jsem přišla pozdě domů. No, ono to nebylo pozdě, ale megapozdě. I tak. Mám pocit, že to bude Leon, kdo ze mě vytáhne, že jsem vlkodlak. Má ke mně blízko a navíc bydlíme ve stejném domě. A hlavní je fakt, že jsme sourozenci. Potom by měl být taky vlk, ne?

" Hele, tak sorry. Ale já fakt musel." prohlásil rezignovaně Peter.

" Jasně já to chápu," zatnula jsem zuby - není to jeho vina, prostě mu zavolal, no a? " Ale nemohl si chvilku počkat? Dojeli bysme stejně jako vždycky. A když už jsme u toho, nekončili jste náhodou všichni stejně?"

" Jo, ale já jsem ještě šel do knihovny. Dostali jsme nějakej dlouhej domácák a já si ještě nekoupil novou učebnici, tak to musím shánět všude možně." usmál se a zabrzdil před Alexovým autem. Vypnul motor a vystoupil.

Nestlihla jsem ani sáhnout na kliku a už mi otevřel dveře. " Račte, princezno," zasmál se a vytáhl mě ven.

" Víš, že nemám to oslovení ráda!" nasupila jsem se na něj.

" Nevím," zašklebil se a vzal mi batoh.

" Tak teď už ano," zašklebila jsem se taky a vzala si od něj tašku a klíčky od auta. Otočila jsem se k domu. V kuchyni se svítilo a hned v okně jsem spatřila Leona, jak tam stojí jako nějakej přízračnej duch. Šíleně jsem se ho lekla. Prostě tam jen tak stál bez hnutí a propaloval mě pohledem. Díky za podporu, bráško, jsi fakt milej, že na mě tak hezky čumíš.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kíík :D kíík :D | 28. prosince 2013 v 19:39 | Reagovat

EWIL :333333333333333 díky... moc si mě potěšila.. :-) a jako obvykle je to úplně super.. :-D moc se ti to povedlo.. :-D

2 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 28. prosince 2013 v 19:40 | Reagovat

[1]: To už to máš přečtené???? O_O  :-D

3 kíík :D kíík :D | Web | 28. prosince 2013 v 20:52 | Reagovat

[2]: já sem rychlá xDD :-)

4 Milča Milča | Web | 28. prosince 2013 v 20:54 | Reagovat

Tss... :P
Já ten kus asi týden! xD :DDDDD
Ještě, že jsi můj otrok Spongebobe či spíše Pidihajzlíku? :P
Kapča je úúúúžasná (tenhle termín používám v poslední době nějak často :-D) a upřímně nechápu, co sis to zase pro Carter vymyslela...no jako obyvkle! :D
Chci honem další a nejlíp dvě :P
A kur** dej si sem ty blendy!!!!!! :DDDDD

5 kíík :D kíík :D | Web | 28. prosince 2013 v 21:11 | Reagovat

[4]: taky bych chtěla hned ted další kapitolu.. :-D ale pochybuju že nám jí sem dá.. :-D

6 Xanya Xanya | Web | 29. prosince 2013 v 10:58 | Reagovat

Strach z vlastního bráchy-nezávidím. :-D Já jsem se spíš bála,že když se po mě pokoušel hodit židli... Ale to už je zase něco jinýho. :D
Prostě boží kapitola a dlouháá... Tleskám. :3 :D Dneska asi nenapíšu slohovku,spíš budu jenom opakovat holky-je to super úžasný luxusní a těším se na další. :)) :-D

7 Kačíí Kačíí | Web | 29. prosince 2013 v 12:01 | Reagovat

Panejo, tahle povídka je úžasná :-D  :-D  :-D  Suprová kapitola :-)  :-)

8 Rexxanna Rexxanna | Web | 30. prosince 2013 v 12:11 | Reagovat

Hej to je něco... To je přímo luxusní. Moc se mi to líbí ani nevíš jak :D A určitě chci další kapitolu. No prostě je to nádhera :D a moc a moc a moc.... se mi líbí :D

9 Joss Joss | E-mail | Web | 7. ledna 2014 v 19:18 | Reagovat

Chudinka, musela mať minimálne ootras mozgu, bola po tej nehode dosť mimo a ešteže ju našiel Peter, toho začínam mať tuším dosť rada. Chudinka, som zvedavá, ako jej to dopadne s bratom, dúfam, že pochopí, že to bola nehoda a nebude jej robiť problémy. Bola to síce trochu dlhšia kapitola, ale ja som si to pri čítaní ani akosi neuvedomila, iba keď som sa potom pozrela, že čo všetko som to vlastne prečítala som zistila, že páni, tá bola dlhá. Píšeš tak, že to človek ani nevníma. :D

10 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 27. ledna 2014 v 20:24 | Reagovat

Super kapitola.. Jen nechápu, proč se jí snaží zabít, ať je to kdokoliv. Nebo cokoliv. Jsem ráda, že ji tam někdo našel. Jdu na další kapču, protože je to neuvěřitelně napínavé.. :-)

11 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 13:27 | Reagovat

To bolo skvelé :3 :D Som zvedavá, kto ju z toho auta vyšvihol O.o :D

12 Kessi Kessi | Web | 9. února 2014 v 15:06 | Reagovat

Tak to byla úžasná kapitola! Teď mě nějak chytlo čtení povídek ostatních :D Jdu na další kapču. Zrovna jsem si říkala že by to chtělo akci a je to tu! paráda. :D

13 Violett Violett | Web | 12. února 2014 v 15:25 | Reagovat

Zajímá mě kdo jí to "provedl". No ted mám strach co řekne Leon. Supek dlouhá kapitolka :D Jdu hned na další :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama