1. Jak se pije z čínského porcelánu

25. února 2014 v 20:10 | Ewiline |  Raven Scream
Zdarec!! :D Přináším další kapitolku, jsme do toho úplně zapálená! xD
Asi vás potěší (konkrétně ty, kterým se tahle slátanina líbí .D), že už mám napsaný celý děj prvního dílu... Dobře, to není žádná novinka, je to hotové už pěknou dobu :D
Tentokrát je kapitola dlouhá! Doufám, že vás ta délka neodradí, ale podle mě se tenhle ukecanej styl nečte moc špatně :)
P.S.: Zase děkuju Jossie za suprový lay! :333
No, odpusťte mi mé, nezáživné kecání :D

Enjoy it!! :3

"Au revoir, malheureux!"









Stála jsem pod lampu a vzhlížela jsem k opuštěné policejní stanici. Okolo mě prošlo několik dalších lidí a prázdnou boční silnicí za mými zády projela motorka. Znovu jsem se rozhlédla po kapotách aut v ulici a svítivých nápisech barů, které mi mizely z očí hned za rohem.
Budova, před kterou jsem se právě nacházela, byla… jedním slovem zašlá. Okna byla rozbitá, a když ne tak poškozená nebo podělaná od holubů. Jinak bych si jí ale klidně spletla s poštou nebo nějakou starou bytovkou. Policii bych stoprocentně netipovala. Barva byla hodně neurčitá a loupala se, možná připomínala uschlé bláto.
Otočila jsem hlavu za zvukem tříštění skla přes ulici šikmo ode mě. Někdo se smíchem vylezl ven dírou ve výloze.
Když jsem se znovu podívala na stanici, objevila se v okně nějaká holka. Měla jsem co dělat, abych se jí nelekla, protože neměla žádné vlasy a kůže se jí odlupovala jako novorozeněti, zuby měla shnilé a žluté a pusu rozpáranou až k uším. Oči měla zašité a zahnisané. Zvedla kostnatou ruku s dvěma prsty, ale jestli mi chtěla zamávat nebo na mě ukázat obscénní gesto se už asi nedozvím, protože jsem se vydala k pěti schodům, které vedly k hlavním dveřím do jejich budovy.
Zombie odjakživa patří k nejvíce šikanovaným monstrům. Upíři si z nich vždycky dělali poskoky, protože se dají tak šíleně snadno zmanipulovat. Já ale nechtěla nikým manipulovat. Potřebovala jsem své místo a stará policejní stanice mi přijde jako dobrý začátek. Chtěla jsem vědět, co všechno dokážu. Jestli jsem prostě jen kočičí mutant nebo jestli mám taky ještě něco navíc.
Dveře byly prosklené a nepříliš poškozené jen sem tam nějaký škrábanec, pár letáků přibitých na křivo a v koutku jedné tabulky odporně vyhlížející žvýkačka. Bylo odemčeno. To by poznal každý, dveře byly totiž přivřené. Natáhla jsem si rukáv černé mikiny přes ruku a zatlačila jsem do kliky. Kdo ví, co na ní přede mnou sahalo.
Uvnitř byla tma, ale to už mi nedělalo žádné potíže, protože viditelnost ve tmě byla další super vlastností. Rozeznala jsem rozbitou recepci a několik kójí na pravé straně za skleněnou vitrínou. Za pultem byly další dveře, což byla nejspíš kancelář, a staře vyhlížející počítač, válící se po zemi. Jenže tady dole mě nic nezajímalo. Ty zombie holky jsou nahoře. V té největší místnosti, kam se ukládají věci zabavené zlodějům a vrahům. Bohužel zrušili tuhle stanici teprve nedávno a bude chvilku trvat, než se vrátí pro všechny zbytečnosti, když mají tolik práce se zařizováním nové stanice. Sice to zamkly, ale ani zombie nejsou taky blbý, aby to nezvládly vypáčit.
Schodiště, které by mělo vést nahoru, jsem ale nikde neviděla. Popošla jsem trochu víc do prostor a rozhlédla jsem se, když jsem si všimla starého železného schodiště. Stálo v rohu vedle dveří, kterými jsem přišla, a ztrácelo se někde nahoře za zdí. Přiblížila jsem se k němu a zkusmo jsem se dotkla povrchu. Stačilo mi jen přimhouřit oči a viděla jsem rez a každý záhyb tak jasně, jako bych si svítila baterkou. Z těchto popisů jste nejspíš pochopili, jak moc jsem na své nové schopnosti pyšná.
Pohled vzhůru mi odhalil prostornou díru, kterou se tam nejspíš chodilo. Byla tam tma a bylo slyšet jemné řinčení a šustění.
Stoupla jsem teniskou na první zhruba dvacet cenťáků široký mřížovaný schůdek. Schody tiše zadrnčely pod mojí vahou a já se vydala nahoru. Nechtěla jsem se rukama přidržovat, ale ještě jsem nebyla tak jistá, abych to zvládla bez rukou, nakonec jsem se povrchu přece jen znovu dotkla.

Bez námahy jsem to vylezla až nahoru. V potemnělé místnosti, kterou trochu osvětloval měsíc a ta oranžová lampa, se nacházelo celkem osm zombie. Vypadaly jako vystřižené z 18. století. Měly načančané, ale hodně nechutně vyhlížející šaty a seděly na prázdných krabicích. Uvařily si čaj a poklidně ho popíjely. Nevšímaly si mě a to se mi zdálo dobré, přestože mě jejich nezájem naprosto vykolejil. Upřímně, čekala jsem, že budou tak trochu víc agresivní, ale slečinky vypadaly dokonce mile. Mozek mi šrotoval, jak to udělat, abych je dostala pryč, když po mě nejdou těmi svými technikami odpadávajících končetin a nesnaží se mě zabít.
Původní plán zněl: Vyhnat. Ale to teď přece nejde! Bylo by to moc bezdůvodné… a taky by to nebyla zábava.
Po podlaze se válelo spousta věcí. Nevěřila bych, že někdo může krást záchodová prkýnka a desky od stolů. Ehrm. To jsem neřekla. Pohled mi padl na kávovar a polorozpadlou televizi, ze které, jak se zdálo, vypadávaly piliny. Místnost byla velká a působila celá nějak šedivě - taky tu bylo jen jedno okno a to naproti mě. Díra, kterou se sem mohlo přijít, byla uprostřed kratší stěny a mírně zabarikádovaná krabicemi. Za jedním štosem jsem se schovávala. V rohu u okna v dokonalém stínu stálo velké zaprášené křeslo, do kterého bych si okamžitě sedla, ale potom můj pohled upoutaly zombie krásky sedící na opačné straně na krabicích a rozbitých židlích. Na amatérsky vyrobeném stole byla sada krásně zdobeného čínského porcelánu, ze kterých osmička způsobně upíjela.
Ta, co předtím stála u okna, zapnula gramofon - docela ráda bych věděla, jak se jí to povedlo, když má zašité oči - a místností se začala linout hudba. Poznala jsem Mozartův Menuet v F-dur a pozvedla jsem obočí. Tohle jako myslejí vážně? Povzdechla jsem si a vystoupila jsem ze svého úkrytu. Zombie s nejvíc načančanými šaty na mě zaměřila svůj pohled, stejně jako ostatní. Některé otočili ty krky až moc rychle. Měla jsem chuť zjistit, jak rychle umím utíkat.
Gramofon zakašlal, holka u něj zklamaně zahuhlala a otočila se směrem ke mně jako její společnice. Takže si mám zahrát na velkýho bosse - tvrdě na ně dorazit a vyházet je? Ta představa byla moc nereálná, tak jsem si jen odkašlala a zadívala jsem se na ně. Každý musí někdy dostat nakládačku, třeba bude dneska můj šťastný den.
" Nazdar holky!" zamávala jsem, došla jsem k nim a opřela jsem se o štos krabic stojící kousek od jejich provizorního stolu. Asi jsem vypadala fakt nebezpečně v té černé mikině s dlouhými rukávy a černých legínách s neupraveným čírem hnědých vlasů, pruhovanýma ušima a pruhovaným stínem za zády. To byla ironie. Rozhodně nemůžu vypadat hrozivě nebo nebezpečně, ať v zrcadle obdivuju svoje štěrbinová očička nebo ne, na situaci to nic nemění. Opřela jsem se loktem a krabici, nejdřív jen tak, jestli se protrhne a potom celou vahou.
" Tak jsem si řekla, jestli byste nechtěly jít popíjet někam jinam. Hrozně ráda bych si tohle místo zabrala, takže si to můžeme vyměnit, co říkáte?" oznámila jsem s přívětivým úsměvem.
V duchu jsem začala počítat, jak dlouho jim bude trvat, než se rozzlobí nebo (čemu bych opravdu nevěřila) odejdou po svých a já budu v normálním stavu jako teď.
Čuměli na mě jako vyvorané myši, jestli se to tak dá říct a mě pomalu docházelo ticho, to že jsem tady sama a kdyby mě zabily tak mě nejspíš nikdo nenajde a ani nebude hledat.
Ale co by mi mohli udělat? Tak agresivní zase nejsou, i když ty hlavy a úzké krky vypadají opravdu hrozivě.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Všechny byly tak nehybné, že jsem začínala pochybovat o tom, že jsou zombie, třeba jsou mrtvé a ne oživlé mrtvé a právě jim to taky došlo, takže dělají svou práci a jsou mrtvé…
Zombie s dlouhým copánem přes rameno, značně opelichaným a zaprášeným, v nejhonosnějších a pravděpodobně taky nejsmradivějších šatech vzala do ruky šálek a pomalu ho zvedla. Její kůže byla bílá ale místy, jako třeba na krku a okolo očí, přecházela až v černou, což vypadalo jako spálená černá tkáň nebo plíce kuřáka. Stejně tak i kostnaté ruce a bezbarvé rty.
Způsobně usrkla a přitom se mi zadívala do očí těmi svými bez života, co byly na krajích silně černé, ale u malinkaté zorničky bílé jako sníh. Jedno obočí měla zašité a chvíli mi přišlo, že má na jednom stehu navlečený knoflík.
Přidržela si šálek před tenkou čárou rtů a prohlížela si mě. Ještě poslední poznámku - byla opravdu krásná. Tak nějak mrtvolně, ale ano.
Něco zachrčela a já naklonila hlavu s nerozumícím výrazem. Protočila oči, což znělo jako trhání nití a znovu se na mě podívala.
" Dobrá, stejně už to tu mám okoukané," její hlas zněl tak šíleně mladě a melodicky, že by mohla dabovat " Ale vezmeme si své věci."

Opravdu jsem nečekala takovou situaci. Cokoli jen ne to, že dobrovolně odejdou a ještě si vezmou svoje věci i s tím porcelánem. " Jasně, k čemu by mi byl porcelán a stůl?" opáčila jsem.
" Kdybys věděla, jak se z porcelánu dobře pije, už nikdy bys nepila z ničeho jiného," řekla nafrněně a vyzvala ostatní, ať vstanou. Každá z jejích posluhovaček vzala část majetku a začala se trousit okolo mě jako trpasličí garda směrem ke schodům. Šaty se o mě otíraly, ale já si řekla, že prostě neustoupím. První začala slézat po schodech a skuhrat. Byla to zrovna ta, co měla dva beraní bobky na hlavě (jakože z vlasů, ne opravdové) a celou hlavu sešitou, jako by jí někdo vyndal mozek, vrátil ho a potom to znovu zašil.
Jejich velitelka se zvedla a Zašitoočka jí hned urovnala šaty a vzala její a svou bednu na sezení. Přistoupila jsem ke stolku a začala jsem si nepřítomně hrát s jedním malým hrnečkem. Pobrali si věci a pomalu se odebírali k odchodu. Ta hlavní mě pořád sledovala.
Náš nepřetržitý pohled přerušilo žuchnutí.
Vypadá to, že ta holka se zašitým mozkem se rozplácla a mozek vyletěl ven taky… Bylo tam slyšet tlumené točení něčeho slizkého, jako kolébání míče.
Zahihňala jsem se bez ohledu na nevraživé pohledy ostatních, které najednou zmizely v díře, tak rychle, že jsem to ani nepostřehla. Poslední u schodů stála hlavní zombie. Mezi rty se jí mihl černý jazyk a usmála se shnilými zuby. Možná jsem to trochu špatně pochopila, ale vypadalo to jako by mě chtěla sežrat. Zachovala jsem klid a hodila jsem jí hrnek, kterým jsem před tím nenápadně začala točit kolem ukazováčku. Usmála se ještě víc a kůže pod nosem jí zakřupala.
"Au revoir, malheureux!" zasmála se tím svým živým hlasem a zmizela stejně rychle, jako před tím její společnice. Dopadla na zem a já uslyšela její kroky. Jen podle zvuku jsem poznala, že chodí nevyrovnaně a kymácivě.
Potom co za sebou zavřela dveře, jsem se rozhlédla po místnosti. Která byla teď celá moje. Všechny ty krabice by stály za prozkoumání…Třeba v nich budou i nějaké peníze. Docela bych je potřebovala, protože když jsem si Wandě řekla o větší kapesné, začala mě podezřívat z toho, že beru drogy a strhla mi polovinu kapesného, takže jsem nyní dostávala maximální minimum.

Pomalu jsem přešla ke křeslu do světla lampy.
Pohodlně jsem si sedla do křesla, přičemž jsem kupodivu bezbolestně zasedla i ocas, a zabořila jsem do něj hlavu. Tam nahoře u hlavy se totiž legračně rozšiřovalo… jak se těm křeslům říká? Ušatá? No, nevím, každopádně bylo moc pohodlné a hned jsem ho v mysli označila jako své.
Ale vůbec mi nešlo sedět v klidu, když okolo mě bylo tolik věcí a já navíc chtěla jít nakupovat. Potřebovala jsem zbraně - colta, revolver, nejlépe eagle a nějakou dobrou katanu. Ne wakizashi, nějakou tu normální, nejlépe naprosto obyčejnou a elegantní. Ale nemůžu hned krást. Ne, hned na začátku až později.
Zazubila jsem se a prohrábla jsem si vlasy. Na vršku hlavy jsem narazila na uši. Po stranách hlavy mi doslovně zmizeli, i když po nich byly znát jemné jizvy, takže tam kdysi dávno byly. Dala jsem ruce za svoje ouška a sklopila jsem je dopředu, abych se po padesáté ujistila, že to prostě není jen přilepená paráda, ale že jsou opravdové a hučí mi v nich, když tohle udělám.
Zvedla jsem se, že půjdu ven, aspoň se podívat do nějakého baru, když ne nakupovat.
Lino mi jemně křupalo pod nohama. Ten zvuk se mi nelíbil, ale nemohla jsem s ním nic dělat. Ledaže bych se dala do rekonstrukce, ale to bych asi jen přilákala příliš velkou pozornost. Znovu jsem se rozhlížela po bílých stěnách a snažila jsem se to vrýt do paměti, když jsem si uvědomila, co jsou ty piliny v televizi.
Přistoupila jsem k té staré Tesle blíž a zatahala jsem za jeden konec něčeho, co vypadalo jako pilina a vyčuhovalo to ven z rohu proužkované obrazovky. Když jsem za to zatahala, vylezl papírek víc a já poznala zelenou pětidolarovou bankovku. Nešla vytáhnout dál, což byla škoda…
Vzala jsem celou tu bednu a mrštila jsem s ní o zeď.
Po strašlivé ráně, při které jsem vydržela s otevřenýma očima, se střepy rozsypaly po zemi a mezi nimi spousta dolarů.


Ten co to udělal, musí bejt ale mozek.



Další kapitola ►

◄ Minulá kapitola

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | Web | 25. února 2014 v 20:38 | Reagovat

Úžasná kapitola! Moc se ti povedla. :) Jsem zvědavá, jak to bude dál probíhat, už se moc těším na další kapitolu. :D

2 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 25. února 2014 v 21:06 | Reagovat

Úžasná kapitolka! Moc se těším na další:D
Ta poslední věta pobavila, a tak je dobrý Zašitiočko:DD

3 Camilla Camilla | E-mail | Web | 25. února 2014 v 21:42 | Reagovat

Hehe, to bych taky chtěla najít v televizi. :D Super kapitola :) Další. ;)

4 Ilía Ilía | E-mail | Web | 26. února 2014 v 9:57 | Reagovat

Zašitoočko, mozek, maximální minimum, ta poslední věta. Heh, ty máš vtipnou náladu. :D
Kapitola se mi moc líbila. Sice jsem zprvu nechápala, jak může ta zombie protáčet oči, když je má zašitý, ale pak mi to všechno došlo. :D A taky se mi líbí, že tvoji zobíci umějí pořád mluvit. Že jen nechrčí. :D

5 Calla Calla | 26. února 2014 v 13:31 | Reagovat

Hustá kaptola! Čekala jsem, že mě ta délka odradí, ale neodradila! Byla to bomba. A ta věta: Zombie jsou nejvíce šikanované bytosti. Takový záchvat smíchu jsem dostala. Ani nevím proč. xDDDDDD Prostě suprová kapitola!

6 Scriptie Scriptie | Web | 26. února 2014 v 13:33 | Reagovat

Zombie? Upíři? Kočičí mutanti? Uhm?
Tak... tohle bylo naprosto luxusní. Jak vyjednávaní se zombie slečinkami, tak nápad s dolary v televizi. Upřímně, to by nenapadlo i mě, i když... mě ani tak nenapadne moc věcí.
Jde ale o to, že tuhle povídka si začínám pomalu, ale jistě zamilovávat. Tak chci kočičí ouška a ocásek a svislé zorničky! *fňuk*
:-D Hrozně moc se těším na další. A mezitím si dám čaj z čínského porcelánu... :)

7 Clara Black Clara Black | Web | 26. února 2014 v 14:27 | Reagovat

U Satana, to jako vážně? Právě jsem se oficiálně stala závislou! Jak píše Scriptie přede mnou, je to naprosto luxusní, očekávám další!
A nevím čím to je, ale trochu mi to připomíná moje milované Noční lovce. Taky se neuvěřitelně dobře čtou a jsou v nich milé postavy (radši nezmiňuji zbytek, který obvykle vynechávám), tím se snažím říct, že je to opravdu dokonalé, piš dál! :3

8 Keisu Keisu | Web | 26. února 2014 v 15:08 | Reagovat

Dobrý! Jenom jsem tak nakoukla a teď si to jdu přečíst od začátku, celý :D
Jináč, jsem zpátky, tak si mě kdyžtak vyhoď se zastavených (:

9 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 26. února 2014 v 15:54 | Reagovat

Ten nápad s kočičím mutantem se mi líbí! :D Celou dobu jsem žila v domnění, že ty zombie udělají něco nečekaného nebo tak, ale rozhodně jsem nečekala, že prostě odejdou :D Joo... Bych si pískala najít telku plnou peněz :D

10 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 26. února 2014 v 15:55 | Reagovat

Btw - Nový design se mi líbí, jen se mi občas ztrácí písmenka mezi obláčky :)

11 Ami Ami | E-mail | Web | 26. února 2014 v 16:30 | Reagovat

Zombií!!!! Jó!
Je to naprosto luxusní! Nwm, co bych měla jinýho napsat, páč to všechno splnily holky nahoře!

12 Rexxanna Rexxanna | E-mail | Web | 26. února 2014 v 20:40 | Reagovat

To je naprosto genialní... Bombasuprčupr čtení... Prostě souhlasím s holkami, který tady už svůj názor zanechali... :D Je to prostě Ultradobré... :D

13 DorkaJ. DorkaJ. | Web | 26. února 2014 v 22:06 | Reagovat

Páni to je vážne senza. Fakt dobre sa to čítalo až sa neviem dočkať pokračovania. Apropos ako je na tom Faces in the mirror?

14 Kikča Kikča | E-mail | Web | 27. února 2014 v 14:21 | Reagovat

Naprosto dokonalý! :D
Jen se chci zeptat, kdy bude další kapča k Divoké? :o :D

15 Ellnesa Ellnesa | Web | 28. února 2014 v 18:09 | Reagovat

Bože, ty jseš umělec. Luxusně napsáno, vůbec nevadilo, že je to delší. takže hlavní hrdinka je čičinka! A zombií byly super. Ale stejně bych ti, které jsi popisovala, nechtěla potkat... a už se těším na další kapitolu k této geniální povídce!

16 Joss Joss | E-mail | Web | 28. února 2014 v 20:52 | Reagovat

Parádna kapitola, ale som sa zabavila. Som čakala pri tej scéna so zombie, kedy sa na ňu vrhnú a oni mali takú pohodovú reakciu a ešte sa aj zdekovali, akí nekonfliktní, to ma dosť pobavilo. :D A ten koniec tiež, už sa teším na pokračovanie. :)

17 Kačíí Kačíí | Web | 1. března 2014 v 16:30 | Reagovat

Miluju Zombie a tahle povídka je naprosto dokonalá!! :-D  :-D  :-D

18 Kessi Kessi | Web | 2. března 2014 v 18:20 | Reagovat

Dobrý, moc nevím o co go ale je to dobře napsaný. Dobře máš popsané ty zombie :D Ale nechápu co je ona zač, co umí a co je to za svět plný příšer atd... :D ale tak na to je čas :D

19 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 22. března 2014 v 19:12 | Reagovat

[7]: Jůů, děkuju! :-D

[13]: To by mě taky zajímalo O_o Nevypadá to zrovna bledě :) Snažím se :D

20 Nila Nila | Web | 22. března 2014 v 23:55 | Reagovat

Je to skvělé! :)
Máš pravdu,je to hodně dlouhé,ale to jsem přežila,protože jsem se do toho opravdu vžila :D Zombie? Hm..zajímavé  a ona je co?? jak si tam psala,že upíři můžou rozkazovat zombie,ale že to ona udělat nechce,ale proč by měla teda ocas?? :O :) No..je to zajímavé ;) těším se na další díl :) Aspoň,že má ty dolary,může si něco koupti :P :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama