10.kapitola *Divoká* 2/2

1. února 2014 v 20:26 | Ewiline |  1. díl
Pardon, že je to tady tak pozdě. Musela jsem ještě dodělat projekt na němčinu, i když jsem to chtěla dodělat až zítra. Ale co se řekne rodičům, je okamžitě použito proti vám...
No, co se dá dělat, že?? -_-
Tak tady máte ten divně vyhlížející kousek, co jsem zkomolila.

Leave me a coment, please! Enjoy it! :3 ;)






Trochu mě nahryzávalo svědomí. Neměla jsem tušení, kam šel Leon. Dokonce jsem mu i zkusila zavolat, když jsem zaparkovala auto před velkým obchodním centrem. Nezvedal to a já měla čím dál větší pocit, že jsem neměla odjíždět, ale počkat na něj.

Ale kdo se dozví, že jsem byla pryč?

Nikdo.

Leon odešel a očividně se na mě moc neohlížel, tak proč bych se měla ohlížet já za ním?

Sama pro sebe jsem se zasmála a vydala jsem se do ulice, kterou jsem možná matně poznávala. Domy byly naskládané na sobě, ale zdály se mi širší než před tím. Už nevypadaly jako nalepené, vypadaly normálně. Většina měla světlé odstíny dobře udržovaných nátěrů, ve kterých se třpytily kousky slídy, díky rannímu slunci. To se pomalu rozlévalo po ulici stejně jako lidi. Bylo jich tu strašně moc! Na sobotní ráno…Nejspíš jsou nějaké trhy.

Zalitovala jsem, že nemám sluneční brejle a rychle jsem z vydlážděné silnice uhnula na chodník, přičemž jsem málem vrazila do staré paní s kočárkem. Nevraživě se na mě podívala a odjela, než jsem jí stačila říct, že se omlouvám. Pokrčila jsem nad ní rameny a šla jsem dál po ulici.

Míjela jsem stánky s lapači snů. Velmi krásně udělanými lapači snů. Zavrtěla jsem hlavou. Stejně bych si ho nemohla nikam pověsit, tak co řeším. Navíc se na ně chytá spousta prachu.

Šla jsem ještě o kousek dál a ocitla jsem se na náměstí s kašnou, kudy jsem šla minule. Aspoň myslím, že to je ono, protože kašna nebyla přes velké množství stánků vůbec vidět. Tady byl hotový středobod tlačenice. Lidi se tu mačkali jeden na druhého ve snaze projít, nalevo ode mě řvalo malé dítě, že mu upadlo lízátko a jeho máma mu něco naštvaně šeptala do ucha.

Zastavila jsem se, a začala jsem vnímat intenzivněji pohled, co se mi zarýval do zad od té doby, co jsem prošla okolo lapačů.

Nečekaně jsem se otočila a málem jsem vrazila do osoby za sebou. Nestihl se zastavit a tak jsem musela o krok ucouvnout.

Kluk měl světle hnědé, takové pískové, krátké vlasy skoro ve stejném odstínu jako kůži. Výrazné lícní kosti, srdcovitě vykrojená ústa a velké oči ve zvláštní modrofialové barvě, která se zdála tekutá, protože neustále jiskřila. Na sobě měl černou mikinu, černou naducanou vestu a černé kalhoty s bílými teniskami, které už patrně něco zažili. Celkově byl hubené postavy a nebyl ani o moc vyšší než já.

Na tváři se mu objevil neurčitý kyselý výraz a obešel mě. Otočila jsem se, abych viděla, kam jde, protože se mi zdálo, že mě sledoval. Šel ležérní chůzí a několikrát se otáčel, aby prošel mezi lidmi, přičemž jsem se s ním pokaždé střetla pohledem. Zamířil si to ke kašně a potom se znovu otočil přes rameno a usmál se.

V tu chvíli mi někoho připomněl. Ten mazaný úsměv se mi vryl do paměti, kde se přehrával pořád dokola a dokola jako nějaká animace. Vzpomněla jsem si na tu noc, co jsem tudy šla poprvé…

Vrazil do mě vysoký muž v kabátě. Hned se omluvil a šel dál. Táhnul za sebou další malé dítě, které se vyjukaně rozhlíželo okolo.

Zavrtěla jsem nad tím klukem hlavou. Jen se mi něco zdálo.

Dala jsem se znovu do kroku k pravé straně. Vedle další uličky, do které jsem zatím neviděla, stálo malé pekařství. Vlastně jsem nesnídala, tak bych si mohla něco koupit.

Vyběhla jsem dva schůdky a ztěžka jsem otevřela temně hnědé dveře.

Nad hlavou se mi ozval zvonek.

Uvnitř to bylo malé a útulné. Naproti dveřím byl malý pult s výlohou plnou zákusků a vedle byl roh plný sedaček na mírně vyvýšené podlaze. Několik bylo obsazených.

Objednala jsem si kávu a nějaký zamotaný rohlík a šla jsem si sednout. Nejlepší výhled bych asi měla u okna. Sedla jsem si na modrou sedačku a položila jsem si kelímek a talíř na stoleček a sundala jsem si kabelku z ramene.

Pozorovala jsem lidi venku. Ty jejich uspěchané pohyby, prodavače co mluvili rychle jako ujíždějící vlaky, děti co brečely v kočárcích, štěkající psi a projíždějící auta co zoufale troubila na dav před sebou.

Moji pozornost upoutala moucha sedící na koblize ve výloze. Mračila jsem se na ní, jako bych si myslela, že se pod vlivem mojí vůli osmahne. Lezla po všem, co bylo ve výloze a očividně si to náramně užívala. Vysmívala se mi!

Talíř mi vyskočil z ruky, jak pevně jsem ho svírala. Jen tak tak jsem ho chytla, že nespadl na zem a nerozbil se. Prodavač, silnější starý pán, stál otočený zády, ale žena s červeným mini kloboučkem na hlavě se na mě káravě zadívala. Pokrčila jsem rameny a otřela jsem si z pusy drobky. Káva už stihla vystydnout a v krku mi uvízlo několik zrnek, které jsem potom namáhavě spolkla. Když jsem položila hrnek, podívala jsem se k širokému oknu a silou vůle jsem se přinutila nenadskočit leknutím, když se na mě dívala nějaká emařka skrz sklo.

Měla dlouhé černé vlasy svázané do vysokého culíku, oči měla nalíčené tak silně, že jsem přes její černé duhovky málem ani já nezahlédla bělmo, což se nedalo říct o kůži, která byla čistě bílá jako sníh. Jinak na sobě ale neměla žádné kříže nebo černé rukavice… Já nevím, co všechno můžou emaři nosit.

Tělem mi projel třas, jako bych slyšela učitele, jak mě vyvolává na učivo, kterou vůbec neumím.

Musím utéct!

Zvedla jsem se a urychleně jsem přeběhla ke dveřím, které jsem možná trochu moc silně rozrazila. Dívka líně otočila hlavu mým směrem a usmála se. Snažila jsem se zachovat klid, ale nešlo to! Panikařila jsem a přitom vůbec o nic nešlo!!

Musím utéct!!

Už jsem se chtěla otočit a začít zdrhat, když jsem se zadrhla uprostřed pohybu tak nepatrně, že by to vidělo jen nějaké opravdu cvičené oko.

To ona mi dělá v hlavě maglajz! Zavrčela jsem a zuby mi zničehonic prorazili dásně. Nestačila jsem si všimnout, jak se tváří, protože se okolo mě prosmekla tak nečekaně, až jsem zamrkala.

Jak jsem už řekla… Bylo to nečekané, stejně jako to, jak lehce mě vzala za paži a mrštila se mnou do uličky přesně na otevřený kontejner v zadu u zdi dalšího domu.

Zoufale jsem se chytla okraje, jako bych dělala stojku, a přepadla jsem přitom nohama dozadu. Narazila jsem patami na okraj víka a prudce jsem se přehoupla zpátky, takže jsem k emařce stála zády.

Něčí silná ruka mě přirazila k zelenému a hlavně špinavému povrchu kontejneru, takže jsem se silně praštila do klíční kosti. Znovu jsem zavrčela a ohnala jsem se po ruce, co mi zarývala nehty mezi lopatky. Pustila mě a nechala, abych se otočila.

Zrak mi padl na postavení lidí v uličce.

Vzadu stála ta emařka a na druhém konci uličky další s rozpuštěnými divoce vlnitými vlasy a světle zelenýma očima v prostém bílém tričku a černých legínách v naprosto úžasných černých kozačkách, které jsem viděla v té výloze. Čtyři metry ode mě se o stěnu opíral ten kluk, co do mě málem vrazil. Koutky úst měl protažené ve lstivém úsměvu.

Až teď jsem se podívala na kluka před sebou.

Byl hodně vysoký, ale to já taky, takže jsem nemusela zaklánět hlavu ani o moc víc než normálně. Propalovaly mě živé šedivé oči. Zvědavé šedé oči. Krásnou snědou tvář kluka přede mnou hyzdil dlouhý škrábanec od levého ucha ke rtu. Aha, to asi já. Sevřela jsem ruku a nehtem palce jsem se snažila dostat krev zpod nehtu ukazováčku.

" Co to mělo bejt?" zeptala jsem se dřív, než jsem se stačila zastavit.

Zírali na ě jako by si mysleli, že nemůžu umět mluvit.

" Ehrm…" odkašlal jsem si " Opravdu jsem se už zeptala, co to mělo bejt?? Nebo se mi jen zdálo, že se na to ptám…"

" Co seš zač?!" hlas vrčel a já se domnívala, že patří klukovi přede mnou, jenže to jsem nevěděla jistě, už zase jsem totiž byla nalepená na tom odporném kontejneru. Ne, nebyl to ten, co jsem ho škrábla, byl to ten, kterého jsem z téhle bandy viděla jako prvního. To on se mě ptal.

" Co bych měla bejt?!" vyhrkla jsem ublíženě, i když mě sevření vlastně vůbec nebolelo " Přestaň na mě chmatat!!"

Kupodivu mě opravdu pustil a já se tak zapotácela a konečně jsem se ocitla v bezpečné vzdálenosti tří kroků od obou kluků.

Šedooček promluvil: " Nechceme si dělat navzájem potíže." V úsměvu odhalil dlouhé špičáky. Podle mě chtěl říct "Nechceš nám dělat potíže".

" Ááá upír!" zasmála jsem se, jako bych najednou přišla na naprosto primitivní otázku, co mi dlouho unikala. " Vlezla jsem vám do teritoria?? Pardon, už se klidím."

" Ne." Zmrzla jsem uprostřed pohybu, který jsem udělala, ve snaze je obejít.

" Ne?" povytáhla jsem obočí na kluka v černém.

" Co. Seš. Zač." zopakovala mi holka, co se najednou zjevila vedle nich. Ta první emařka.

" Víceméně nějaký druh člověka." Skousla jsem si ret tak moc, že mi začala téct krev. Zatraceně, cítím malér! Všichni tři mi hleděli na krev u pusy. Bože, snad se na mě nevrhnou??!

Cítila jsem, jak se přibližují a tlukot srdce jsem vnímala i v konečcích prstů. Varovně, i když spíš zoufale jsem zavrčela. Ale nebylo to nic platné, když ke mně jeden z nich, nevím který, vystřelil a já absolutně nevěděla co dělat.

" Slečno?? Zapomněla jste si tašku!!"

Rychle jsem pohlédla přes šedáčkovo rameno na obtloustlého starého pána, co vyběhl z pekařství. Cítila jsem tak velké štěstí a úlevu, až jsem se k pánovi málem vrhla svou super rychlostí. Upíři stáli jako přimražení. Málem je viděl člověk, jak se vrhají na kořist - mě.

Ale proč se mě ptali, co jsem zač?? Copak nedokážou poznat vlkodlaka??

S hlasitým děkuju jsem popadla tašku a rozeběhla jsem se co nejrychleji mi to dovolovala norma ke svému autu. Domů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 1. února 2014 v 22:16 | Reagovat

KRÁSA :D :D

2 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 2. února 2014 v 13:50 | Reagovat

Skvelé :3 :3 Chudáčik Carter, veď jej robíš len samé problémy :D Vážne ma už zaujíma, kto sú tí upíri :D Ešte že tam došiel ten pán :D

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 2. února 2014 v 18:53 | Reagovat

Super..! Souhlasím, chudák Carter. Tohle by přece neměla prožívat puberťačka, ať už je, nebo není vlkodlak.. :D Doufám, že ty magory stihne něco hooodně zlého... :D

4 Xanya Xanya | Web | 2. února 2014 v 23:07 | Reagovat

Chudák Carter,já bych se asi podělala. :D Takže to je ta skupina upírů co ještě neznáme jménem? Zajímavý,jsou to docela parchanti. :-D Ale nejhorší bylo jak se koukla ven a najednou tam na ní někdo čuměl,úplně jsem to viděla před očima. :D A z toho vyplývá... Že si máš hejbnout s další Satane. xD

5 Joss Joss | E-mail | Web | 3. února 2014 v 14:08 | Reagovat

Páni, no tak toto bola zaujímavá časť, teraz dosť ľutujem, že som ju neprečítala už skôr? Naozaj to boli upíri alebo to boli iné obludy, ktoré ona považovala za upírov? Božínku, a kde sa stratil ten Leon? Tak trochu som čakala, že ju zachráni práve on. Ale inak ťa musím pochváliť, dosť som sa dostala do deja až mi to miestami prišlo, že sa tam nachádzam, veľmi pekné opisy. :) A už sa teším na pokračovanie. :)

6 Kessi Kessi | Web | 9. února 2014 v 16:26 | Reagovat

Jááj tak to bylo dokonalý!!! Je tak hrozný že už můžu přečíst jen jednu kapitolu, rychle napiš další nebo se zblázním :D A ti upíři no jujky! <3
Proč mi to pořád čím dál tím víc připomíná twilight? :D Ty dva břehy na jedné upíři na druhé vlkodlaci :D ale je to super!

7 Violett Violett | Web | 12. února 2014 v 16:46 | Reagovat

Páni! Velmi...nechápavé :D Tak to bylo dost zajímavé a zajímá mě co je ta skupinka. Beztak to jsou vlkodlaci a ona vstoupila do jejich teritoria, nebo upíři a to samé :D
Je to vážně supr !! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama