11. kapitola *Divoká* 1/3

7. února 2014 v 20:30 | Ewiline |  1. díl
Omlouvám se, ale je to neskutečně krátké. Chtěla jsem přidat alespoň něco, ale tlačí mě čas. Už strašně dlouho jsem se nekoukala v pátek večer na televizi a ráda bych dneska tu dobu porušila.

A taky bych ráda věnovala kapitolku Jossie, protože měla narozeniny a myslím, že 18 je hodně důležité číslo :D
(a taky proto, že jsem jí zase poprosila o lay O:)
Myslím tím, celou 11., tohle je zase jenom část :(:







Leon se nechal slyšet, že není malý, že si může dělat, co se mu zlíbí. Nakonec ze sebe vysoukal, že šel za Jennis a i když jsem mu to nevěřila, nechala jsem to radši být, protože já mu koneckonců taky neřekla, kde jsem vlastně byla, už jen proto, že bych stoprocentně nějakým způsobem poukázala na situaci, ve které jsem se ocitla.

Upíři, co se mě ptají, co jsem zač? Možná ještě nikdy neviděli vlkodlaka, ale to je absolutně absurdní, protože pokud existuje jedna mýtická bytost, musí jich být víc a tím pádem by měli aspoň něco tušit o existenci rasy, která jim je ve všech zmínkách doslova proti srsti, kterou nemají.

Každopádně když jsem se v neděli (dneska) vzbudila, čekal na mě aspoň krásný vzkaz, že Leon šel za Darkem a vrátí se na oběd. Vycítila jsem z toho jízlivost i omluvu a tak jsem se rozhodla to nijak nekomentovat a prostě to brát za hotovou a prostě vyřešenou věc, kterou budu nadále ignorovat.

Sehnula jsem se pod větví a otočila jsem se, jestli jsem dostatečně daleko od domu. Moc dobře jsem věděla, že ano, protože jsem nepřetržitě šla už nejmíň půl hodiny.

Ostré ranní slunce si razilo cestu mezi hustým zeleným listovím a snažilo se mě ošálit leskem. Na zemi leželo spadané listí a ostnaté větve tří pokácených borovic. Úspěšně jsem se mezi nimi proplétala a užívala si jasné zpívání ptáčků v korunách. Kmeny stromů byly v této časti lesa dost blízko u sebe a jejich kořeny vystupovaly ze země opravdu jako naschvál při mojí šikovnosti.

Znovu jsem se otočila.

Proč se vůbec bojím? Moje rozhodnutí hned co jsem se probudila, bylo, že dneska si půjdu zaběhat ve své druhé kůži. Těšila jsem se, až trochu provětrám srst. Až budu všechno vidět a slyšet mnohem líp než člověk.

Zkusmo jsem vyskočila na kmen silně vyhlížejícího stromu, odrazila jsem se a dlouhým skokem jsem zabočila do prohlubně v kopci.

Vypadala jako jáma na dolování písku, ale byla porostlá trávou a mechem, takže i kdyby byla, už se dávno nepoužívá.

Neotálela jsem, možná taky proto jak jsem se bála, že mě někdo uvidí, i když to bylo nepravděpodobné - cesta tudy nevedla, a hned jsem imaginární rukou hmátla do svého nitra a snažila jsem se vytáhnout vlka ven.

Pomáhalo mi to v přeměně. Představit si průhledný obal, ve kterém se kroutí dvě mlhy, každá v rozdílných barvách, pokaždé pravý opak druhé. Představovala jsem si, jak rukou tahám ven tu, která je momentálně bílá, tu vlčí.

Nervové zakončení se mi sežehlo, jako by mě opařili a z nitra do mě vcházelo příjemné mravenčení. Cítila jsem, jak se mi prodlužují kosti, jak se mění a když jsem věděla, že to je skoro u konce, otevřela jsem oči a skočila jsem. V letu ze zbytku svahu jsem se přeměnila, celá moje duše jásala, že se může proběhnout v těle vlka.

Rozeběhla jsem se k řece, kterou jsem uslyšela šumět, skočila jsem přes vysoký kmen, proběhla jsem tunelem v zemi, který vyztužili kořeny vedlejších stromů, a užívala jsem si volnost.

Také jsem se pokusila proběhnout lesní školkou 2 metrů vysokých smrčků. Ale někdo si to zřejmě nepřál, jako třeba ten co je tu zasadil, takže jsem to radši neudělala a šla jsem dál. Opravdu jsem netoužila potom, aby mě bodaly tisíce těch mladých jehliček.

Když se mi podařilo stromky oběhnout, naskytl se mi pohled na nádherné vysoké a štíhlé stromy se světlými kmeny. Mezi nimi rostla vysoká žlutá tráva a obrovské trsy kapradí, tím vším probleskovaly teplé paprsky slunce. Nutkání fotografovat bylo nesnesitelné.

Na jednom kopečku co seděl jako bochánek a z jeho vršku se až ke mně natahoval ulomený kmen stromu. Vyběhla jsem po něm nahoru a nechala jsem se srst provětrávat větrem. Pode mnou byla řeka a vyježděná cyklostezka s jasně zelenou trávou co se stříbřitě leskla. Podzim už byl ale v proudu, takže jsem se nedivila, když jsem zahlédla několik žlutých stébel.

Zavřela jsem oči. Třísky mě tlačili do měkkých polštářků na tlapách, ale nebylo těžké to ignorovat, když jsem se snažila poslouchat…

Zamračeně jsem se rozhlédla a když jsem se ujistila, že se mi to nezdá, vydala jsem se za zvukem klavíru.
_________________________________________________
Píseň, kterou Carter slyší je tady - Uši neutrhnu! :D
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Fea Fea | 7. února 2014 v 21:37 | Reagovat

Je to naprosto boží jen škoda že je to tak krátké!
Já tuhle povídku prostě zbožňuju :D
A ta píseň je fakt hezká, těším se na další část! :D

2 Joss Joss | E-mail | Web | 8. února 2014 v 11:36 | Reagovat

V prvom rade by som sa chcela poďakovať za krásne venovanie.
A v tom druhom a neposlednom by som chcela vytýčiť tvoje krásne popisy prostredia a okolia a jej pocitov, pretože, ako som už tuším pri poslednej kapitola písala, dokážeš to tak krásne popísať, že to príde tak, akoby sa tam človek nachádzal priamo. Naozaj pekná časť kapitoly a ten popis jej premeny a toho, čo jej pomáha premeniť sa, krásna predstava.
Momentálne mi tu hrá tá pieseň, je naozaj krásna. :)) Už sa teším na pokračovanie. :)

3 Kikča Kikča | E-mail | Web | 8. února 2014 v 16:46 | Reagovat

Souhlasím, je to naprosto boží a ta písnička je pro mě tak uklidńující.. :D pamatuju si, když jsem si jí pustila po prví, úplně mě uklidila..
To že ses chtěla dívat chápu :D i já občas poruším to že mám v pátek psát kapitoly a jdu se dívat.. Např. včera Harry Potter.. :D
Chci hned další část :( :(

4 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 8. února 2014 v 18:12 | Reagovat

Je to skvelé :3 :3 Tu pesníčku si teraz nepustím, lebo som tu tajne :D Dojdu k nám hostia a mala by som ísť pomáhať rodičom... No nič :D Som teda zvedavá kto, alebo čo, bude hrať na tom klavíri, takže makaj :D A z toho, že si vymeškala písanie si nič nerob :D Ja mám písať v štvrtky alebo pondelky, tiež som sa na to vykašlala... Musím to stihnúť v nedeľu O:) :D

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 8. února 2014 v 18:22 | Reagovat

Krásná kapitola. Ta písnička je supr, úplně ji v tom příběhu slyším, dokonale tam pasuje..  :-) už se těším na další část..

6 Calla Calla | Web | 8. února 2014 v 19:15 | Reagovat

Nádherná kapitola i písnička! :) :D Já vím, že tohle je hodně stručný a krátký komentář, ale já opravdu nevím, co více napsat. Nechci se neustále opakovat. :D

7 Kessi Kessi | Web | 9. února 2014 v 16:38 | Reagovat

Děláš si srandu? Skončit to takto? :D já asi umřu :D mám pocit jako když se opožděně dívám na nějaý díly seriálu, který dokoukám a je nezvyk nemoct si pustit další díl. Za dnešek jsem přečetla víc jak 10 kapitol a teď je konec :D to snad ne :D potřebuju další kapitolu :D Jinak chci aby šla za tím klukem co hraje na ten klavír :D je to úžasný. a ta písnička je taky krásná. :)

8 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 9. února 2014 v 16:48 | Reagovat

[7]: Díky moc za hezké komentáře :333
Co ty víš, třeba na ten klavír hraje on :-P  :-D

9 tsubaky-eni tsubaky-eni | Web | 9. února 2014 v 20:58 | Reagovat

Krásna kapitola a aj tie predchádzajúce. A ta pesnička je úžasna. Teším sa na ďalšie pokračovanie :D

10 Scriptie*13* Scriptie*13* | 10. února 2014 v 16:53 | Reagovat

Píseň je doopravdy nádherná! ♥
No a je zajímavé, že zničehonic, uprostřed lesa uslyší klavír. To já bych se spíš asi bála. xD Ale tak, držím Carter palce, ať se kvůli tomu neocitne v dalším průšvihu. :-D Taky musím dodat, že se mi moc líbilo, jak jsi popsala proměnu. A nutkání fotografovat taky často mívám. :D
Jinak, neboj, minulou kapitolku jsem četla, jen jsem spěchala si přečíst i tuto. :D

11 Violett Violett | Web | 12. února 2014 v 16:54 | Reagovat

Potlesk pro mě i pro tebe. Dohnala jsem všechny kapitolky :D Už chci další...je to totiž takový nezvyk. Já si ráda četla tuto povídku a ted musím jen čekat. Děsivý pocit :D
A nechápu jak může slyšet klavír :D No, ale v téhle povídce není vše normální (v dobrém slova smyslu) :D :-P  :-D

12 Domča Domča | E-mail | Web | 18. února 2014 v 19:33 | Reagovat

Krása, tahle povídka je prostě úžasná. Těším se na další kapitolku. :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama