11.kapitola *Divoká* 2/3

5. března 2014 v 22:36 | Ewiline |  1. díl
Nevím, kdy jsem tento článek psala... Každopádně je přednastaven ;) Doufám, že se vám bude další kapitolka líbit :D
Mmt opavdu moc vám ještě jednou děkuju za to, že sem chodíte!!! :D :333
Kapitola: Očekávala jsem tuhle část jako lepší, ale nějak mi nešlo se rozepsat. No, ohodnoťte sami :)

So, let's read! :D







Zvuk mě úspěšně naváděl dál do lesa. Stromy, co tu byly, jsem nepoznávala a ani žádný z pachů mi nepřišel povědomý. Dlouho tudy nikdo nešel, větve nenesly stopy zvířat, či něčeho takového. Koruny se nade mnou nakláněly víc než před tím a já si přišla menší, ale vůbec ne zranitelnější. Zvuk se mi zarýval do paměti a rozezníval se v uších. A znovu… To jemné cinkání páskových hodinek.

Už jsem si určila směr. Rozeběhla jsem se a skákala jsem po imaginární cestičce jako králík ze strany na stranu a vesele jsem se otáčela jako malé štěně. Plánovala jsem se zastavit a zaštěkat, jenže mi hned při prvním škubnutí svalu došlo, že když slyším klavír, bude poblíž i někdo, kdo na něj hraje, takže by to nebyl tak dobrý nápad…

A najednou ticho.

Zastavila jsem se s pravou přední tlapkou ve vzduchu. Zaraženě jsem se rozhlédla a zavětřila, jenže to bylo opravdu pryč. Melodie ale byla silná, silnější než předtím, takže tady někde musí být nějaká stezka nebo chodníček.

Znovu jsem se dala do kroku a několikrát jsem oběhla vysokou borovici.

Ať jsem jako vlk jakkoli velká, jako člověk jsem určitě větší. Zaběhla jsem za široký strom a schovala jsem se před směrem, kterým jsem šla, když to ještě hrálo.

Sedla jsem si a zhluboka jsem vydechla. Se vzduchem z plic mi odešla z těla i moje vlčí polovička. Postavila jsem se a ze zvyku jsem si oprášila nohavice legín. Vlasy jsem si hodila na záda a vykoukla jsem směrem na druhou stranu.

Zajásala jsem. "Já věděla, že to byl dobrý nápad!"

Už začínám mluvit sama ze sebou.

Za pletencem keřů s bílými bobulemi byla přes docela malý potůček natažená lávka. Hned jsem se k ní vydala a zakopla jsem o kořen. Neobtěžovala jsem se klít a šla jsem rychle směrem k pevně vyhlížející konstrukci.

Váhavě jsem stoupla na povrch. Už jsem viděla samu sebe, jak letím dolů, po hlavě a lámu si vaz.

Rychle jsem jí přeběhla, až to dole mírně zvířilo vodu. Potěšeně jsem se usmála a otočila jsem se.

Poklesla mi brada? No… asi ano.

Přede mnou byla zarostlá lesní zahrada.

Bylo tam samé kapradí a všechny možné druhy plevele. Uprostřed byla fontána, taková mísa, ve které byl ozdobný vlnitý válec s otvory na vytékání vody. Na okrajích byla zčernalá, ale rozhodně by šla krásně vyčistit. Okolo ní byla síť chodníčků z mozaikovaných desek tmavě okrové barvy. Kořeny je místy podrývaly nebo úplně roztrhly. Bylo tam po kruhu i pár magnolií s opadanými květy. Zbožňovala jsem magnolie.

Když jsem popošla dál, do té džungle, všimla jsem si, že fontána je pokrytá velmi bledým břečťanem stejně jako stromy a cestičky.
Když jsem se naklonila, uviděla jsem starou a oprýskanou bílou budovu. Takový komplex s malou věžičkou, nebo co to bylo, ale já teď byla nejspíš na boku a téměř nic jsem nad zdí neviděla.
K domu - budeme tomu tak prostě říkat - vedly dlouhé schody, popraskané, protože přesně uprostřed vyrůstaly dvě silné větve starého stromu, co se podobal vrbě. Ty jeden schod mohl mít tak metr a kus, jinak jich bylo míň než deset.
Přeskočila jsem keřík a vydala jsem se po těch schodech dál. Něco mi říkalo, že tady je ten někdo kdo tak krásně hraje… a možná bude ještě hrát.
Když jsem ty schody vylezla, všimla jsem si pootevřených dveří ve stěně a taky několika oken pečlivě natřených na bílo. Asi jsem tomu před tím nevěnovala tolik pozornosti.
Opatrně jsem s k nim přiblížila, jako bych každou chvíli očekávala výstřel z pušky. Podařilo se mi protáhnout škvírou bez doteku zdi nebo skla ve dveřích.
Prostor přede mnou byl prázdný. Vypadal jako stará tančírna nebo velká společenská místnost. Nebyly tam žádné ozdoby, obrazy nebo něco. Podlaha byla po obrubu bíle zacákaná, jakoby někdo narychlo vymaloval.
Rychle jsem přeběhla k dalším dveřím a ocitla jsem se na šedobílé chodbě, která o kus dál zahýbala doprava.
Stěny byly, jak už jsem zmínila, bílé a místy poškrábané. Míjela jsem několik dalších dveří a lino mi několikrát nepříjemně zakřupalo pod nohama. Přestala jsem dýchat a využila jsem toho, že nemusím, když jsem zahnula za roh.
Chodba pokračovala rovně dál a tam někde zase zahybala. Uprostřed byl široký otvor, kudy do chodby proudilo světlo. A s ním i stín.
Ne, ten stín už tam byl. Když jsem stanula celým tělem přímo do chodby, všimla jsem si osoby stojící zády ke dveřím, ke mně z profilu.
Měl pomačkané kalhoty a ty boty co na linu skřípou, krátké tmavé a syté hnědé vlasy a hnědou bundu, na místech obšitou. Vypadala jako kožená. Z obličeje jsem stihla zaregistrovat jen brýle. Takové ty hezké černé s velkými obroučkami, co se mi tak moc líbí…
Počáteční šok pominul a oba jsme si uvědomili jak se zachovat, když naleznete vetřelce v bytě. Aspoň, že stál dál.
" Hej, ty!!" křikl a začal za mnou rychle utíkat. "Stůj!!"
Nemohla jsem si pomoct a nasadila jsem poker-face. Rozeběhla jsem se, jak rychle mi to šlo a dvě sekundy později jsem uslyšela náraz, jak se vyřítil ze zatáčky a napral to do stěny. Zahihňala jsem se a mírně jsem zpomalila.
" Zatraceně!! Stůj, sakra!!!" Jeho hlas byl ale mnohem blíž, než jsem plánovala aby byl. Prudce jsem zahnula zpátky do místnosti, kudy jsem přišla a snažila jsem se ignorovat pískavý zvuk, který vydávaly chlapcovy podrážky. Co nejrychleji jsem se snažila běžet ke dveřím, ale průvan je přibouchl. Ani jeden z nás to nečekal a přece jenom může být ten kluk rychlý a supermanovský, jak chce, ale nejspíš jsem to já, kdo má lepší reflexy. Chytla jsem dveře a proletěla jsem ještě než se stačili zavřít. Štrejchla jsem rukama o zem, když jsem se snažila zbrzdit pád a v tu chvíli se dveře za mnou otevřeli a brejloň se vyřítil ven. Zaslechla jsem několik dalších hlasů, ale na ty jsem se nemohla soustředit.
" Sakra, STŮJ!!" volal už docela zadýchaný pronásledovatel.
Zrovna jsem byla za fontánou, když jsem si zamotala nohu do kořenů a málem jsem sebou švihla. "Vážně si myslíš, že jsem tak blbá a zastavím?!" zasmála jsem se a věděla jsem, že se mu moje slova donesou po větru.
Stále jsem utíkala a říčku jsem přeskočila dlouhým skokem doprovázeným neohrabaným máváním rukou. Ještě v letu jsem uslyšela, jak mu pod nohama skřípe lávka.
Rozeběhla jsem se, jak nejrychleji to šlo a chvíli se mi zdálo, že ho ztrácím. Ještě jsem přidala a vyskočila jsem na kmen padlého stromu, od kterého jsem se odrazila a letěla dál vzduchem. Získala jsem tak značný náskok.
Měla jsem sto chutí zavolat: Haha, loser! Ale když mi po ramenu hmátla chlapcova ruka, co se vyřítil s porostu, málem jsem si nejradši dala do čela. Nemůžu podceňovat nepřátele.
" Stůj!!!" zavolal ale to už jsem se dala do toho nejrychlejšího běhu co jsem dokázala a samotné stromy mi uhýbaly z cesty.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 6. března 2014 v 15:17 | Reagovat

Ten konec... Nemám ráda otevřený konce :-D  :-D  Úžasná kapitola, ani nevíš jak mi tahle povídka scházela, těším se na další :-)  :-)  :-D

2 Scriptie Scriptie | Web | 6. března 2014 v 15:35 | Reagovat

Haha, loser! xD Když to neudělala ona, tak to udělám já. Bylo to vážně suprové. Skoro jsem si to prostředí dokázala představit. A i toho kluka. To on hrál na to piano? o.O
No nic. Kapitolka was very nice a já se moc těším na další! :3

3 Calla Calla | Web | 6. března 2014 v 16:33 | Reagovat

Proč jsi to takhle ukončila?! PROČ!!!!!!!! :D Ne, vážně. Tohle byla úžasná kapitola a mě se po Divoké strašně stýskalo. Doufám, že ji tady budeš přidávat častěji. :D A teď znovu.. Co ten konec?! :D Kdo je ten kluk?! :D

4 Ami Ami | E-mail | Web | 6. března 2014 v 20:06 | Reagovat

Ewil? Můžu Tě zabít? Jak si jako představuješ...to...to...Kdo Ti dovolil to takhle ukončit? Tohle už víckrát nedělek, jinak jsi mrtvá!
Ale teď už ke kapitola! Je naprosto božííí a mám otázku! Kdo je ten určitě roztomilej chlapeček? Nějakej fešák? Že jo?

5 Kikča Kikča | E-mail | Web | 7. března 2014 v 11:48 | Reagovat

Nejde nám net a sem ve škole :D tak si to přečtu potom :D
Ale dle komentářů a konce, který jsem trošku uviděla soudím že opět máš napínavý konec XD

6 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 7. března 2014 v 18:33 | Reagovat

[1]: Díky :D

[2]: Děkuju za krásný koment!! :333 .D

[3]: :D Takový ňouma ;) :D Plánuju jí psát častěji - jsem ráda, že se ti líbí :)

[4]: Ne, nemůžeš O:) Potom bych to už tuplem nenapsala :D Díky :)

[5]: Už jsem se u tebe dočetla ;) :D No, tak ať se brzo spustí xD :-D

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 7. března 2014 v 20:14 | Reagovat

Zajímavá kapitola.. Akorát ji trochu nechápu. Já bych třeba chtěla zjistit, kdo to je a určitě bych se té osobě nesmála, když bych nevěděla, co je zač.. :-) Už se těším na další kapitolu

8 Joss Joss | E-mail | Web | 8. března 2014 v 7:45 | Reagovat

Uch, tak toto bola v skutku napínavá časť 11. kapitoly, už sa teším na pokračovanie a pevne verím, že si ho už chystáš, pretože s takýmito koncami ja nerada čakám veľmi dlho na pokračovanie. :D :D Takže dúfam, že čoskoro bude ďalšia kapitola. Tvl, ja som myslela, že ju chytí, ale on nie, no teda aspoň v tejto časti nie, tak som zvedavá, čo bude v pokračovaní. :D

9 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 8. března 2014 v 16:42 | Reagovat

Proč když jsem to četla musela jsem se skoro za každou větou začít smát, jak vyšinutá :-D Prý poker-face. Nebo to první hupkat jak králík a otáčet se jak veselé štěně, úplně jsem si to představila a to sem neměla dělat :-D :-D. Brejlon :-D :-D

10 Violett Violett | Web | 19. března 2014 v 22:27 | Reagovat

Ten konec je ňuňatý :D Taky bych chtěla rychle běhat :D
Těším se na další kapitoly a ted jdu na další :D

11 Kessi Kessi | Web | 31. března 2014 v 18:36 | Reagovat

Jééééj! Kdo to je? Co se tam děje to je úžasný! :D fakt super nechápu že jsem to přeskočila ale přísahala bych že tu byl ten díl 3/3 a tento tu nebyl :D asi mám vidiny :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama