4. Shánění zbraní a jiné pohromy 1/2

26. dubna 2014 v 5:01 | Ewiline |  Raven Scream
Kvůli omezení na dvě nesourodé části... Každopádně čtěte prosím nejdřív tuhle! o:) :D
Pokud jste nečetli předchozí kapitolku, což je docela dobře možné, upravila jsem dole odkazy :D xD


UPOZORNĚNÍ: celá kapitola je dlouhá, proto si vemte i pevné nervy :D A taky jsem moc líná na to, abych upravila odstavce, takže to je v článku tak, jak se to vložilo z Wordu ;) pardon x)







Pomalu jsem si natáhla i poslední botu, černou, že vypadala jako vojenská - s takovou vzorovanou podrážkou a cvočky všude možně. Rhona mi je dneska dala, protože si je koupila a nezkusila si je. Tady zjistila, že si nevzala účtenku a že si to vzala o číslo menší.

Vážně si říkám, že to dělá naschvál. Tohle už se jí stalo několikrát a vypadá to, jako by mi nahrávala oblečení a věci, co by se mi mohli líbit.

S těmahle botama to teda trefila. Našpulila jsem pusu a zvedla jsem se z postele.

Na tom malém kousku země, který nepokrýval žádný nepořádek, jsem se otočila ke směšně úzkému oknu, vedle postele, skoro až nad. Stejně nad směšně malým stolkem se směšně malými šuplátky. Celej můj pokoj je jako pokoj pro hobita - stejně tak i dveře a skříň. Nebo spíš pro Dlouhého.

Povzdechla jsem si a otevřela jsem staré dvojdílné okenice. Zapískali a já jsem v duchu zaklela, nechci přece nikoho vzbudit!

Vylezla jsem na směšně úzkej parapet a protáhla jsem se škvírou/oknem.

Pode mnou se rozprostírala malá zahrádka. Někdo z našich sousedů na malém políčku pěstoval různé koření, jinak byla v malém obdélníčku jenom neudržovaná tráva a o kousek dál nepříliš pevný plot s velkými vlčáky.

Jsou dva a jmenují se Hunter a Switchy. Už dávno pro mě naštěstí nejsou tak hrozivý, jako by měli pro cizáky být. Začala jsem jim totiž házet kousky rohlíků a piškoty - od té doby mě vidí docela rádi.

Stejně jsem nepotřebovala vzbudit nikoho, takže jsem se rozhodla otestovat, jak moc velký kus z kočky ve mně je.

Postavila jsem se z pokleku a parkrát jsem ještě natáhla ruce k parapetu, abych se když tak chytla.
" Oukej," vydechla jsem a otřela jsem si ruce o kolena a pomyslela jsem si, že vypadám jako černá vdova. " Jde se na to."

Nadechla jsem se a zavřela jsem oči.

Ne tak docela, upřímně jsem je měla dost otevřené.

Zahrádka je ohraničená a na jedné straně je mezera, což je taková kratší slepá ulička, ve které jsou kontejnery. Ta štěrbina je asi jako dvě moje okna, takže nic moc.

Hned vedle je budova, na kterou se chci dostat, abych se co nejrychleji vrhla na nákupy. Hlavně že ten žebřík, co vede až nahoru té budovy je v tý uličce. Není to daleko. Prostě skok, přinejhorším se chytnu rukama.

Zamručela jsem a odrazila jsem se.

Přistála jsem akorát na zaoblené a opadané hraně a začala jsem balancovat, přičemž mi z úst unikaly různé citoslovce. Nakláněla jsem se pitomě na stranu a vlasy mi lítali do obličeje. Naštvaně jsem si je odhrnula a mírně jsem vyjekla, když mě ten pohyb převážil a já se měla svalit do velkého zeleného kontejneru.

Přeskočila jsem ho, ale stejně jsem přitom hodila na zemi kotoul a zastavila jsem se jako pneumatika a sekla jsem sebou na stranu. Jako pneumatika.

Naštvaně jsem se zvedla a přešla jsem k žebříku. Chytla jsem se tenké příčky a přitáhla jsem se. Tlustá vzorovaná podrážka mne nezklamala, a tak jsem zůstala spokojeně viset.

Nadechla jsem a olízla jsem si rty.

Vyšplhala jsem žebřík až nahoru a rozhlédla jsem se po ploché střeše bytovky. Byla tam taková bouda, do které pravděpodobně vedly schody zevnitř, ale to mě může být docela dobře jedno.

Škoda, že tahle budova není vyšší, výhled by byl rozhodně mnohem hezčí.

Ovládla jsem touhu jít se podívat až k okraji, jako nějaké malé miminko a vyrazila jsem dál.

Další tři přesuny přes budovy proběhly v pohodě, protože byly budovy buď spojené, nebo hodně, hodně blízko u sebe. Ten, co přišel teď, byl horší. O hodně horší. Bylo to zatraceně daleko. Zatraceně daleko na to, abych to skočila.

Tak proč, ne?

Popošla jsem několik kroků zpátky a snažila jsem se přesvědčit, že ten fígl je rozhodně v tom, že se nekoukám na zem.

Pode mnou byla jednosměrka, téměř prázdná, ale stejně tam parkovalo několik aut a náhoda je blbec. Zákon schválnosti je nevyzpytatelný.

Prostě tak.

Rozeběhla jsem se a těsně před okrajem jsem se zastavila. Neovladatelně jsem se smála, jak jsem blbá.

Vrátila jsem se zpátky na místo, odkud jsem vybíhala a snažila jsem se překvapit samu sebe, že jsem rychle a cukavě vyrazila zpátky k okraji.

" VohohOUŮŮŮŮ!!" nohama jsem neovladatelně máchala ve vzduchu a rukama zrovna tak. Spadla jsem na kolena, kupodivu na druhé straně.

Asi jsem přece jenom zavřela oči.

Zašklebila jsem se a vítr mi zchladil tvář. Odfoukl vlasy z ramen.

Povolila jsem nohy a sedla jsem si na zadek s tvrdým dopadem pro mou pánev. Zavřela jsem oči a opřela jsem si hlavu o zápěstí.

Poslouchala jsem všechny zvuky, co mi přišly až k uším. Jedním uchem dovnitř, druhým ven.

Někde hrál klavír a pištěli trumpety, skřípaly dveře, cinkaly zvonky, hifi věže na plný koule, lidi všemožně mluvící o všem možném, štěkající psi, troubící auta a zvuky kapání vody až někde hluboko pod tím vším v kanálech.

Všechno to bylo tak krásné, že jsem se málem ani nechtěla zvednout. Ale musela jsem, čas se mi krátí a zítra musím do školy, nebo ráno nevstanu a Wandiny podezření ohledně mě a drog se znovu nahodí na otáčecí kolo.

Opravdu neberu drogy, ať si a semetrika myslí, co chce.

" Bože, ať už jsem tam!" zaúpěla jsem a přesunula jsem se k okraji. Vlastně ani nevím, kam jdu… Hehe.

Energie a počáteční šílenství ze mě vyprchaly a já jsem usoudila, že radši slezu po žebříku. To odpočívání mě nejspíš hodně vyčerpalo.

Ujistila jsem se, že mám peněženku a otočila jsem se zády k okraji, přičemž jsem nohou nahmatala první příčku.

Pomalu jsem to slezla a ocitla jsem se v malé uličce, kudy vedly zadní východy ostatních domů. Vymotala jsem se ven a ocitla jsem se v nějaké ulici.

Všechny obchody byly zhasnuté a čtyři auta lemovaly špatně vydlážděnou silnici. Celá ulice byla prkenně rovná a nevypadalo to, že by tu někdo někdy bydlel.

Budovy byly vysoké a světle natřené, vypadaly nově. Výlohy se taky jen leskly a nikde nebylo žádné smetí. Mělo to jen jednu chybu - většina lamp po cestě poblikávala a prskala.

Přeběhla jsem na druhou stranu.

Malé dveře obchůdku přede mnou byly natřené na černo a nápis na nich byl opravdu zvláštní, jako bych se ocitla na nějaké stránce, kde se chtějí ujistit, že nejsem robot a tak mi dávají na přečtení kód. Podívala jsem se do výlohy a zjistila jsem, že jsou tam figuríny s nějakou módní kolekcí.

Tak to jsem zrovna nepotřebovala, ale i tak jsem zkusila vzít za kliku.

Zamčeno.

Přesunula jsem se vedle.

Nic jsem od toho nečekala. Roleta byla pevně přitisknutá ke sklu a zatažená, stejně tak na prostorných dvoukřídlých dveřích. Nápis nad obchodem, nebo co to bylo, hlásal nějaké nevyslovitelné příjmení a očividně se tam ani nesvítilo.

Vzala jsem za starodávnou zatočenou kliku, která mě až donutila vyjeknout, když cvakla.

V tu chvilku se prostor za dveřmi rozsvítil jasným teplým světlem. Nevěděla jsem, jestli mám otevřít, ale nakonec jsem přece jen zabrala a prolezla první polovinou dovnitř.

Vzhled místnosti nakopnul můj sarkasmus na neúnosnou mez.

Všude byly stojánky s miniaturním oblečením většinou růžové barvy, pod mýma nohama se leskla dřevěná podlaha a přímo naproti mně seděl za pultem s růžovými zvířátky ochotně vypadající starý pán s oválným obličejem, jehož konec (kterým myslím bradu) byl zabalený v špičatém bílém strništi. Hnědé kulatější brýle mu spadly z nosu a on si je netrpělivě zase nasadil.

Vedle něj byla velká kasa se samolepkami princezen.

Bože, opravdu jsem se nedržela. " No páni. Včera se mi narodila sedmerčata, tak jsem si říkala, že zajdu do nějakého sekond-handu."

Mužova původně vlídná tvář se na mě nevraživě zadívala a pruhovaný modrý svetr se mu na hrudi napnul. " A kolik kluků, kolik holek?"


***

Další kapitola►

◄Minulá kapitola

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellnesa Ellnesa | Web | 26. dubna 2014 v 12:56 | Reagovat

bylo to dobrý, ale MOC MÁLO PŘÍMÉ ŘEČI! koukej se příště polepšit :-D

2 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 22:32 | Reagovat

VohohoŮŮŮŮŮŮ :D Moc pěkná kapitolka, ale vážně si tam moc nepokecala xD
Hned jsem se Marvelovsky naladila, když jsem zahlédla 'Černá vdova' xD + Sakra, ať je chlápek s bílým vousem kdekoli, je to prostě prezident Snow! XD

3 Scriptie Scriptie | Web | 27. dubna 2014 v 20:35 | Reagovat

Jeijé! :-D Úžasná, opravdu skvělá! Líbilo se mi, jak jsi tam popisovala ty skoky a všechno kolem toho. xD No a pán se strništěm na konci to bravůrně zakončil. xD

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 28. dubna 2014 v 15:47 | Reagovat

Je to dobrá kapitola, ale podle mě tam máš dost zbytečných informací. Zbytečně to prodlužuješ. Taky jsem nepochopila, proč vůbec někam chodila, když zítra vstává do školy?:O jenom kvůli morčatům, nebo co. Promiň, jsem z té povídky trochu zmatená. Ale jinak ji hezky napsaná a je vidět, že si to lezenení po střechách jako kočka užívá

5 Joss Joss | E-mail | Web | 1. května 2014 v 14:42 | Reagovat

Dosť veľa popisov, ale mne je to dobré, len miestami som akosi popri tom prestávala vnímať. Ja mám radšej, keď sa v knihách veľa hovorí, vtedy sa na to sústredím najviac, pretože akonáhle sa niečo popisuje, moja sústredenosť prechádza na iný bod.. ale akože veľmi sa mi to páčilo. Idem pokračovať druhou polovičkou. :D
Len, ako už povedala Ilonka, som z toho trochu zmätená, tak dúfam, že sa to trocha v ďalších kapitolách ujasní, pretože zatiaľ akosi neviem presne o čo pôjde.

6 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. května 2014 v 17:20 | Reagovat

Heh. Proč mi ten chlap  na konci připomíná Snowa? :-D
Mně dlouhé popisy nevadí. Spíš je mám ráda. Je ale pravda, že  mi tu ta přímá řeč chyběla.
A jak už řekly holky nade mnou, tak jsem z té povídky zmatená. Doufám, že nám konečně vysvětlíš o co jde :-D

7 Kessi Kessi | Web | 11. května 2014 v 19:45 | Reagovat

Oká :D To bylo taky dobrý :D Takový přerůžovělý obchod s princezničkama a v něm chlap :D jééje :D Jdu číst dál :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama