12.kapitola *Divoká* 1/2

10. července 2014 v 7:00 | Ewiline |  1. díl
Hodně lidí, o kterých jsem téměř neměla ani tušení, že čtou mtuhle povídku... mi napsalo, kdy konečně bude další kapitola :D Páni, moc vám děkuju, že to čtete! :D
Ale teď ke kapitole: Rozhodně byste nic takového nečekaly!! :D
(nebo ano?)






Všechno kolem mě je zlaté. Jsem v jeskyni. Po hrubých stříbřitých stěnách hlučně stéká voda. Ale nestéká na zem. Stéká ke stropu.
Vše je zlaté a přitom ne. To jen to světlo. Je ho málo a přitom tolik.
Otáčím se.
Vkládám ruce do kamenného kruhu…
Projede mnou spousta obrazů tak rychle, že ani nestačím vstřebat co-
Probudím se.

*

Otevřela jsem oči.
Strop mého pokoje nemohl být nikdy tolik vítaný, jako právě dnes. Zvedla jsem se a pohlédla jsem na své ruce. Dýku jsem honem hodila pod skříň a zvedla jsem se ze země.
Zamžilo se mi před očima a bylo mi i takové malátné teplo. Zatřepala jsem hlavou a převlékla jsem se. Vzala jsem si i tašku zpod stolu a dobelhala jsem se ke dveřím.

*

" Ahoj O'Connelly!"
" Dneska ne, Brandone," unaveně jsem se svalila na lavici vedle něj. Opřela jsem si hlavu o studené dřevo a jen tak jsem do něj dýchala. Sotva jsem se trefila řasenkou na oči. Byla jsem ospalá a vyčerpaná, celé tělo rozlámané a ránu na stehně sotva zacelenou. Určitě to ze mě vysálo sílu. Ale co to sakra bylo?!
" Co dneska ne?" opáčil nevinně a naklonil se mi k uchu. " Můžu tě klidně probrat, jestli chceš."
Abych nevypadla z každodenního scénáře, tak jsem se hned zabořila do opěradla, naoko naprosto bdělá. "Takže co bylo za úkol?"
" Nic," natočil se směrem ke mně. " Opravdu nemáš chuť?"
" Ne, ježiši," vyvalila jsem na něj oči, ve snaze pochopit, proč nechápe tak jednoduché slovo.
" Stačilo by třeba 'zlato' nebo 'miláčku', na Ježíše se ještě necítím," zazubil se a trochu se naklonil. " Dneska mě štveš ještě víc, než je normálně možné," špičáky se mi mírně vysunuly a spustily mi trochu krve na ret. Hned jsem jí slízla a podívala jsem se na něj se špatně zadržovanou zlostí.
" Hele, kotě, co se děje?" zamračil se a na chvilku vypadal dokonce vážně… Jenže potom vypálil:
" S kým pak si strávila noc?"

" Se svým polštářem, Brandone!" vyprskla jsem až trochu moc nahlas. Jackie se otočila a hodila po mě zkoumavým pohledem. Odměnila jsem jí bezzubým úsměvem a dál jsem se věnovala sledování rýh ve své lavici.

Šíleně jsem se lekla, když mě Brandon vzal za rameno a zašeptal mi do ucha: " Mě to můžeš říct…"

" Jedna, dva, tři, čtyři," nadechla jsem se. "Pět, šest, sedm, osm, devět, deset."

Několikrát jsem ještě vydechla a nepřítomně jsem sledovala hlouček obdivovatelů Mickailera Rofta, toho záhadného kluka, jehož tvář se mi dneska konečně ukázala v pravém světle. Bohužel teď jsem ho neviděla a přemýšlet bylo dost obtížné. Tak jsem ho nechala plavat a soustředila jsem se jen na tu lavici. Ani Brandonovi narážky jsem nevnímala. Aspoň chvíli.

Přišlo mi, že jsem v lavici strávila nekonečně moc času. Vše mi splývalo. Jako kdybych se vzbudila v sedm hodin a řekla bych si, že jen ne chvilku zavřu oči. Potom bych je otevřela a zjistila bych, že je deset. Bože, to mám něco jako kocovinu? Nebo posttraumatický stres? Nebo jak se to jmenuje… Snad se mi roztříští hlava!

Zhluboka jsem vydechla.

Takové štěstí, že jsem se dožila poslední hodiny!

" Kam jdeš po obědě?"

" Domů?" opáčila jsem na Brandonovu otázku, snad už počtvrté. Snažil se mě snad dohnat k šílenství, blbeček jeden.

" Ještě jsem u vás nebyl," nadhodil při opisování posledních řádků z tabule. Ti, co už to měli, mohli odcházet.

" To je co říct. Byl si snad u každýho, že?" opáčila jsem nakvašeně.

" Kluky při obletech většinou vynechávám," odvětil naoko smutně. " I když každý by měl mít zkušenost s partnerem stejného pohlaví."

Proti své vůli jsem se zasmála a dopsala jsem poslední větu.

" Já vím, že se ti líbí, když tě rozesměju," vzhlédl a dočmáral poslední slovo. Zabodly se do mě jeho zářivé jantarové oči a já se opět neubránila úsměvu. Sakra, ten kluk je třída. Teď mě rozesmát? Opravdu nevím, jak je to možné. " …pokaždé, když si ve špatné náladě."

Obdařil mě zářivým úsměvem a nacpal si sešit do tašky tak labilně, že kdyby existovali reklamy proti labilitě, obsadili by ho do první role.

" Takže se dneska moc rád podívám k tobě domů," řekl a počkal, až se zvednu.

Já jsem teda svůj sešit hodila do tašky trochu pomaleji než on, ale za to rychleji jsem vystřelila ze třídy. Když jsem stála na prahu, uvědomila jsem si, jak moc rychle to bylo…

" Sakra," špitla jsem si pro sebe a snažila jsem se zmizet.

Svou dokonalou rychlostí jsem se přemístila do druhého patra školy, do menší knihovny, která je spíš místem na dodělávání domácáků. Přesto jsem odsud měla půjčené nějaké tituly, které jsem potřebovala pro půlroční práci.

Otevřela jsem obyčejné dřevěné dveře a ocitla jsem se v místnosti průchodné s obou stran a s okny po celé levé straně. Za pultem vedle posledního okna v rohu seděla knihovnice, která se na mě hned usmála. Ale nevypadalo to, že čekala mě… Její výraz se změnil hned, jak na mě lépe zaostřila. Odvrátila se a hleděla si svého.

Chvíli jsem jen tak stála a předávala jsem váhu těla na vnější kraje nohou v květovaných teniskách. Nervózně jsem se dívala na strany a potom jsem se k ní přibelhala. Pult, za kterým byla schovaná, mi byl téměř po ramena, a tak jsem se na něj pověsila, přičemž jsem levou rukou vytáhla z tašky čtyři cestopisy o Austrálii.

" Dobrý den, paní Kotcherová," usmála jsem se a stoupla jsem si na špičky.

Drobná paní hubené postavy v bílých šatech s dlouhým rukávem, které odkrývaly kostnatá ramena, se na mě podívala skrz úzká sklíčka svých brýlí. Blonďaté melírované vlasy měla sepnuté do jednoduchého malého culíku… A mračila se na mě.

" Co je?! Nevidíš, že mám práci?" začala něco zběsile ťukat do klávesnice.

Vyvalila jsme oči. Zrovna tahle knihovnice na mě vždycky byla hodná! " Promiňte, já chci jen tohle vrátit."

" Už mi sem nelez!" vyskočila najednou z otočné židle a doslova zasyčela.

Necukla jsem sebou, ale beze slov jsem se otočila a vyrazila jsem pryč. Měla jsem z ní strach. Bože, co když to je nějaká fúrie? He, ještě kdybych věděla, co to slovo znamená přesně. Přísahala bych, že jsem viděla v její puse rozeklaný jazyk. Že by jí vadilo, že jsem pravděpodobně vlkodlak?

Sletěla jsem schody a otevřela jsem si těžké dřevěné dveře.

Seběhla jsem schody, které ke dveřím vedly, a už jsem se těšila na sedačku svého auta. Teda, samozřejmě až pro mě přijede Alex. Má domluvené odvozy na každý den. A dneska se to hodí Alexovi, takže pro mě jede on… Nejradši bych se neviděla.

To napětí vůči mé jízdě už díky bohu upadá, takže počítám s tím, že do konce týdne už budu zase jezdit svým autem.

" Hej, zlato, tak jedeme??" ozvalo se za mnou a už jen z tónu Brandonova hlasu se mi naježili chloupky na rukou.

Cítila jsem, jak mě dohání. " Nech mě bejt, Brandone!"

" Slíbilas mi, že u tebe dneska můžu přespat," řekl polohlasně.

Procházeli jsme přes trávu mezi školou a několika borovicemi. Přede mnou už byla volná místa a několik prázdných aut.

" Rád bych viděl to tvoje sexy pyžamo!" zasmál se.

Tak a dost. Už mi překapali nervy ze všeho.

Otočila jsem se tak prudce, že jsem nezaregistrovala nic, než jen Brandůnův vyděšený obličej a ten naprosto specifický výkřik, když jsem mu na hruď doskočila tlapami, v podobě vlka.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jess Jess | Web | 10. července 2014 v 9:11 | Reagovat

OMG!!! O_O
To bylo báječný!Jsem zvědavá jak mu to vysvětlí :D
Tohle jsem vážně nečekala. ;-)
Těším se na další kapitolu.

2 Iva* Iva* | Web | 10. července 2014 v 14:03 | Reagovat

Zdravím :-D som tu tak trochu náhodný zblúdilec a tak si vravím, prečo si aspoň nepozrieť, aký máš štýl písania a o čom by tak asi mohli byť tvoje poviedky a príbehy? Tvoj blog ma na prvý pohľad upútal, máš nádherný,jednoduchý desing-takové já ráda - :D No a keď sa tak pozriem do menu a vidím, koľko máš toho rozpísaného, tak klobúk dole.Ja sama totiž nedokážem písať viac ako jednu knihu...teda, na pravú mieru, dokázala by som, ale nemám chuť. Toľko krát som začala milión vecí a kopu z nich nedokončila, že by to pravdepodobne ani teraz nemalo veľký význam ;-) O to viacej obdivujem ľudí, ktorí dokážu toto všetko dokončiť.
Na čo som po prečítaní tohto článku prišla...písať vieš. Píšeš veľmi dobre, pútavo a vtipne(viď. táto kapitola). Vlkodlaci...trochu ma to zarazilo. Nič proti nim nemám,no už dlho som nenarazila na niekoho, kto by ešte o nich písal.
Ach...ako ja nenávidím, keď niekto takto ukončí kapitolu...a ako rada ich ja sama takto ukončujem :-D muhehe :-D  :-D Nie, je to výborné, koniec ma dostal, chudák chlapec. Rada by som vedela čo sa bude diať ďalej. ...A to mi pripomína, že by som aj rada vedela, o čo vlastne v tejto poviedke(príbehu, knihe..) ide, takže to idem zistiť a možno aj dočítať ostatné kapitoly. Prajem pekný deň ;-)

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 10. července 2014 v 14:40 | Reagovat

[2]: Páni, tvůj komentář mě doslova dostal! :D No... řekněme, že i když toho mám zřejmě rozepsaného hodně, tak se mi nepodařilo ukončit ještě nic (dobře, tak dvě povídky ano :) Ale jinak opravdu nic) Upřímně taky nevím, kdo ještě píše o vlkodlacích, ale tahle povídka je stará už rok a kus, takže... :-D
Moc děkuju za komentář! :) :333
Jestli se rozhodneš si to přečíst, tak přeju hodně štěstí, ty začáteční kapitoly jsou plné hrubek a mírně nesrozumitelné :-D O:)

4 Nila Nila | Web | 10. července 2014 v 15:37 | Reagovat

Přiznám se,že sem z Divoký nic nečetla..musím dohnat ;-)

5 Callia Callia | 10. července 2014 v 22:06 | Reagovat

Tak tohle byla naprosto bombastická kapitola! A ten konec... WOOOOOOOOOOOW! :D moc se těším na další kapitolu. :)

6 Rexxanna Rexxanna | 11. července 2014 v 18:28 | Reagovat

Si děláš srandu ne? :D Naprosto bomba. Je to super. Divoká jak dlouho jsem se na ni těšila... :) Super, povedla se. :)

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 11. července 2014 v 18:44 | Reagovat

Ten konec! Wow, tohle jsem nečekala! Celé je to dost dobře napsnaý. Hned se mi líbil ten začátek - sen. Potom všechny ty hlášky ve škole jsou taky dobrý. Mám ráda, když je kapitola takhle odlehčená a na zasmátí. Potom ta knihovna byla zajímavá. Co se té knihovnici jako stalo? Proč na ni tak vyjela? A ten konec?! To bylo něco. Ale trochu mě děsí, co se stane dál, protože v žádné povídce/knize se tohle neobejde bez problému a to dost velkých, protože odhalování je všude zakázané. :D
Už se těším na další kapitolu. Tuhle povídku mám asi nejradši, protože je nejzajímavější a hodně povedená, takže budu ráda, když ji bude přidávat častěji! :-)

8 Domča Domča | E-mail | Web | 12. července 2014 v 18:09 | Reagovat

Ahoj,konečně jsem se dostala k přečtení téhle kapitolky a jsem za to ráda, protože se ti povedla.
Ale nemysli si, že když jsi sem teď jednu kapitolu přidala tak už zase přestaneš!!

9 Kikča Kikča | E-mail | Web | 12. července 2014 v 20:33 | Reagovat

EWILINE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
KAPITOLA SE TI POVEDLA! FAKT NÁDHERNÁ! MOC A MOC A MOC... ALE... MUSELA SI TO UKONČIT ZROVNA V TOM NAPÍNAVÉM?! CO?! CO?!
GRRRR.....OKAMŽITĚ CHCI DALŠÍ ČÁST DIVOKÉ A KDYŽ ŘÍKÁM OKAMŽITĚ TAK TO TAKY MYSLÍM!! ASI MĚ Z TEBE TREFÍ ŠLAK!

PS. Omlouvám se.. :-D Jen si mě dostala s tim koncem... Vážně se ti to povedlo.. a kdy bude další???? Prosím řekni že dřív než za měsíc? Doufám že to bude do týdne.. :-D

10 bara bara | 12. července 2014 v 21:26 | Reagovat

super tesim se na dalsi :-)

11 Eliza Eliza | Web | 14. července 2014 v 14:35 | Reagovat

První věta mi až neuvěřitelně připomněla čtyřku Pirátů z Karibiku xD
Prej na Ježíše se ještě necítím xDDD To mě totálně dostalo, chlámala jsem se asi deset minut :D
Brandon je boží, ale taky by mě ty jeho narážky asi po čase pořadně štvaly. A ten konec...Boží, rychle sem hoď další kapitolu! Píšu píšu! :D

12 Abbie Abbie | Web | 29. července 2014 v 12:33 | Reagovat

Ty už máš asi nevzy někde v záchodě xD Bylo to dobrý už se těším na další :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama