Hause • 6

4. července 2014 v 6:38 | Ewiline |  House
No, je pátek a jak jsem slíbila - každý pátek něco strašidelného, ne? :D Bude se to střídat s Hausem, který už chci taky někam posunout ;)
Ale tento článek jsem napsala ještě ve čtvrtek před výzem! Nějak mě to chytlo O.o No, nevadí :D
Doufám, že to budete číst a že se vám to bude líbit ;) Přijde mi, že nevadí, když nevíte, co bylo před tím, protože spolu jednotlivé úryvky souvisí jen okrajově... Jsou to jen obrazy reality :D

No nic, já si jdu číst Vaše povídky - sláva prázdniny jedou! :D








6)

John stál u jezera ponořený do vlastních špatných myšlenek.
Na jezeru se odrážely vodoměrky a tvořily na hladině kruhy, které se po chvilkách srážely s trávou na břehu a jemně šeptaly do noci své básně. Opodál se ozývali cvrčci a žáby svými hrdelními hlasy. Voda vypadala jako vlnící se roztavené železo se stříbrným prachem na povrchu. Hvězdy byly neskutečně krásné, odrážely se od hladiny i od Johnových očí.
Povzdechl si a zadíval se na tmavou oblohu s nekonečným množstvím hvězd. Ruce si zastrčil do kapes svého kabátu a hned potom si nervózně prohrábl husté krátké vlasy.
Ze stresu si neuvědomil, že si začíná mumlat: " Co to s ní sakra je? Musí se s tím něco dělat. Musí. Nesmí se jí ublížit, ale musím s tím něco udělat. Musím. Bože, nejradši bych jí odsud odvedl hned, ale nemáme kam jít," vzhlédl k domu, kde Melissa právě rozsvítila na chodbě. " Nemáme nic, za co by se dalo něco koupit, kromě přídělových lístků na jídlo a oblečení… Bože, do jakého pekla jsi nás to poslal?"

*

Stephen se otočil.
V trávě už měl pořádně vyšlapané kolečko z toho, jak pořád chodil a přemýšlel. Jasné hvězdy se odrážely na hladině a přímo ho štípaly do očí. Sem tam pohodil do vody nějaký kamínek. Naschvál. Aby se po vodě v jezeře roznesly kruhy.

*

Prohrábl si vlasy a úzkostně se zadíval zpátky k jezeru. Ten dům ho přiváděl k šílenství. V noci ho budil tichem, a ačkoli to znělo divně, byla to naprostá pravda. Šílel ze stínů v koutcích očí, které zmizely, jakmile se pokusil pootočit hlavu. Šílel z mizejících věcí, odsunutých židlí a skřípajících vrátek. Oken, co se sami otevírají a zvonečky, co zvoní na povel svého pána. Samotného domu.
A z čeho ještě šílel?
Z červených pastelek, co se jen tak objeví na zemi, v jeho mysli i na okenních parapetech.

*

Znovu hodil do vody kamínek a poslouchal hluboké šplouchnutí. Rozhodl se, že si sedne a tak se bezmyšlenkovitě sklonil a usedl do trávy, kterou si za půl hodiny vyšlapal do kolečka. Sepjal ruce nad koleny a hleděl na měsíc ve vodě. Chvíli se jen snažil dýchat a potom odemknul bránu svým myšlenkám a nechal je plout.
…už to jsou tři týdny, co je mrtvá.
Do očí se mu chtě nechtě nahrnuly slzy.

*

John sebou cuknul při prasknutí větvičky v lese za jeho zády.
Prudce oddechoval, až mu od úst stoupala pára a zorničky se mi rozšířili přes modrou barvu, že najednou vypadaly jako černý oceán. Pročesával pohledem les, ale nic neviděl.
Náhle se mu zjevil v lese téměř neznatelný obrys postavy. Uvnitř těla mu sebou škublo srdce, jak se lekl, ale snažil se to nedat najevo. Jednoduše obrátil pohled zpátky a zadíval se na jezero.
Přitom pořád poslouchal, jestli se osoba nepřiblíží. Byla tady možnost, že se mu to jen zdálo. Že prostě špatně viděl.

*

Stephen setřel slzy ze své tváře a snažil se na ni nemyslet.
Přesto se mu ale v mysli vynořila její tvář. Jako obraz na hladině. Blonďaté vlasy měla od přírody jemně žíhané s platinovou blond a na koncích dlouhých pramenů se jí neposedně vlnily. Dokonalou tvář zdobily jemně zardělé tváře a velké zelené oči podobné nefritovým kuličkám s malými rtíky ve tvaru srdce, které se na něj usmívali.
Stála ve městě s šálou okolo krku v elegantním černém kabátku a kožených rukavicích. Vlasy měla stažené do dokonalého drdolu za uchem a na hlavě měla černý baret. Okolo ní právě projelo auto a ona se zasmála při jemné spršce studených kapiček deště. Sice nad ní sám tehdy držel deštník, ale to nestačilo. Nic, co udělal, pro ni nestačilo.
A teď už jí nebude nikdy moct dokázat, jak moc jí miloval.

*

Johnovi došli nervy a otočil se. Zdálo se mu, že ta postava tam pořád je, ale nebyl si jistý. Byl naštvaný a nijak se nesnažil zakrýt, kam se dívá.
Vydržel sedět opravdu dlouho, ale na Melissu nemohl myslet pořád, hlavně když věděl, že teď si určitě povídá s tím svým kamarádem. Byl jako uzlíček nervů.
Nejradši by za tou osobou došel, i když měl velké podezření, že to jsou vlastně větve. Prostě se otočil a veškerou svou sílu vynaložil do běhu.
Měl za sebou část louky, když málem zakopl o klacík a uklouzl po mokrém listí. Jen málem.

*

Zatnul zuby a zakázal si další slzy. Vyrazil k domu s elegancí pohřebního vozidla. A vlastně si tak připadal. Všechno v něm je mrtvé, pouze se to vozí v jeho hlavě a čeká, až přijde konec. Ale ona byla tak skvělá, tak dokonalá. Nemohl přestat myslet na to, že ta nádherná hvězda vyhasla.
Přešel neupravenou cestu až ke schodům.

*
John doběhl ke schodům a hlasitě dýchal nosem. Nějak si připadal víc v bezpečí, když konečně stál pod zastřešeným vchodem, jehož střechu držely nad zemí antické sloupy. Vzal za kliku a ztuhl.

*

Stephen lehce vystoupal schody. Každý krok mu působil potíže, jako by se pokoušel v kostele rozezvonit zvon. Natáhl ruku ke klice, ale zastavil se.
Otočil se a pohlédl do tváře postavě stojící za ním. " Co tu děláš?" zachroptěl.

*

Polilo ho neskutečné horko. Žaludek se mu stáhl do malého uzlíku, stejně jako plíce, které se pokoušely o nádech, i když to nešlo. Snažil se být víc potichu, ale šílel. Cítil se jako při halucinaci, kdy ho pocit šílenosti a hloubky tmy přivádí do stavu nepříčetnosti už jen z pohledu do stinného kouta.
Pomalu se otočil a po spáncích mu stékaly pramínky potu. Bál se, co za sebou uvidí, ale…
Nic tam nebylo.
Jen…
tma.


•••


Melissa dosedla na postel ve svém pokojíku a podívala se ke dveřím, které se zvolna otevírali.
" Ahoj," pozdravila vesele, ale hned se zamračila a vyčítavě se zadívala do dveří.
" Jak to myslíš, naštvaná? Strašíš mého bratra," fňukla a tiskla si k hrudi svého králíčka.
" Ne, rozhodně můžeš něco dělat. Přece nemůžeš jen tak pro nic za nic ubližovat ostatním," sledovala, jak se dveře zavřely a jak klika ze země vyletěla zpátky na své místo ve dveřích.
" Jak to myslíš, ještě ne?" zděsila se a zacpala králíčkovi uši.
Chvíli naslouchala. Nebo aspoň vypadala, jakože naslouchá. S ní v pokoji přece nikdo nebyl. Jen ona, postel a skříň s oknem.
" Ale mě to klidně můžeš říct, nebudu se zlobit," opáčila nevinným hláskem a natáhla ruku, jako by chtěla na někoho dosáhnout.
" Sedni si a hezky mluv," usmála se a peřinka vedle ní se odsunula stranou.
" Jasně, klidně něco namaluj. Tvoje obrázky jsou nádherné!" vyjekla nadšením a zatleskala.
" Nedělám si srandu," kývla hlavou na stranu a hned se soustředěně zadívala na skříň, která se začala třást.
Jen jemně, ale otřes byl naprosto znatelný. Pomalu se začínala třást ještě víc. A najednou přestala.
Melissa se zamračila a pohlédla do výšky nad sebe.
Skříň se najednou prudce otevřela, až Melissa vykřikla a přikrčila se k místu na své posteli, které vypadalo, jako by na něm někdo seděl.
Všechen prach ze skříně vyletěl ven a žárovka zhasla.
Melissa se ocitla v naprosté tmě. Její nefritová očka se třpytila, stejně jako prach v měsíčním svitu dopadajícím skrz okno. Třpytil se jako šedé zlato a plynul lehce stočeným pohybem mraků, za kterými se objevují v noci hvězdy. A také se opravdu objevily. Melissa ohromeně hleděla na hvězdy, které se v prachu začaly tvořit, a vedle sebe nahmatala něco, čeho se chytla. Vypadalo to, jakože někoho drží za paži.
Prach se najednou smotal a vytvořil šedavou třpytící se postavu, okolo které se rojily větrné chomáče stříbrošedého prachu.

Byl to chlapec. Nebo spíš muž? Někdo zřejmě okolo šestnácti let. Jemná tvář měla lehce vystouplou bradu a nízko posazené rovné obočí. Rysy tváře byly celkem ostré, ale pohled očí… Ten způsob byl příjemný a hřál na duši, takže tvář vypadala andělsky nevinně. Vlasy chlapcovy vály ve větru z prachu a vypadaly, že bez něj jsou rovné a pečlivě učesané.
Na sobě měl kabát s bílým kapesníčkem v náprsní kapse a pod ním šedou košili. Pravou ruku měl pokrčenou a jeho rty se najednou usmívaly. Nebo se možná usmívaly od začátku.

" Bráška," usmála se Melissa a podívala se vedle sebe. Znovu se usmála a podívala se zpátky, kde se z prachu začala tvořit další postava. Vypadala jako by se doopravdy nořila z temnoty nějaké jiné galaxie.
Z prachu se vynořila žena, jejíž ruka přesně pasovala do chlapcovi pokrčené paže. Měla na sobě elegantní kostýmek se čtvercovým výstřihem a rovnými rukávy, které končily už u ramenou, a vlnili se. Jemně je překrývaly natočené vlasy zřejmě světlejší barvy. Oči byly světlé a doslova svítili svou vlastní energií. V obličeji byla jako namalovaná kráska z nějakého portrétu.
Lehká linie srdcového obličeje s namalovanými rtíky v jemném úsměvu byla podobná tvářím modelek. Nízké čelo se zahnutým obočím bylo hladké a bez vrásek stejně jako koutky očí.
Pár vypadal jako živý. Každou chvíli vypadali, že se pohnou.
A skutečně se pohnuli.

Chlapcův úsměv se rozšířil a vytvořil jemné dolíčky. Zadíval se na Melissu. A dívka se zadívala vedle Melissy bez výrazu v tmavých očích, které ztmavly, protože se mírně natočila a tak zmizel stín měsíčního svitu.
Poté pohlédla na Melissu a její tvář rozčíslo překvapení a šťastný, i když mírně zmatený úsměv. Nadechla se, přestože vlastně nemusela nic takového dělat, a natáhla ruku v bílé rukavičce směrem k posteli. K Melisse.
Ta vypadala, že tahá někoho za rukáv: "Kdo to-"
Najednou však všechen prach i s dívkou a chlapcem, jejichž tváře se doslova rozplynuly, zmizel zpátky ve skříni, která se téměř neslyšně zabouchla. Světlo se prudce rozsvítilo a poslední zrnka prachu se usadila v zácloně.
Všechno v jeden okamžik, kdy John otevřel dveře.
Jeho obličej vypadal vystrašeně a zorničky měl překvapivě rozšířené, i když bylo v místnosti neskutečně ostré světlo.
Melissa klidně seděla a dívala se na svého bratra. Potlačovala nutkání zmateně se rozhlížet a volat.
" Už jdi spát," zašeptal ztrápeně John a zavřel dveře.
Melissa si skousla horní ret a odhrnula přikrývku. Ještě než pod ní ale vlezla, doběhla ke stěně, aby zhasla to ostré světlo.

Ležela na zádech a poslouchala svůj vlastní dech. Králíčka si tiskla k tělu, když jí náhle polekal zvuk jemných kroků. Usmála se směrem ke dveřím a zašeptala: "Dobrou noc!"
Usmála se a pozorovala strop nad svou hlavou.
Ze záclony začaly pomaličku stoupat částečky prachu. Byly daleko od sebe, takže když Melissa otočila hlavu na stranu a uviděla je byly od sebe oddělené, jako když jemně padají sněhové vločky. Tyhle vločky ale stoupaly vzhůru ke stropu.
Překvapením se jí rozšířili zorničky.
Prach pomalu vystoupal vzhůru jako kouř a začal jí na stromě tvořit pohybující se mraky s dokonalým hvězdným nebem, které jemně blikalo…
Netrvalo dlouho a usnula s úsměvem na rtech.

◄Předchozí ♣ Následující►



Playlist:



0:00 - 3:32 Promise - (k začátku prachu) (pokud si nechcete nic poslechnout, doporučuji aspoň tuhle - podle mě je opravdu krásná :333)


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Joll :3 Joll :3 | 4. července 2014 v 19:18 | Reagovat

Eviii!? :o :o to je úplně mega úžasný :333 úplně dokonalé O:)  už aby byl další díl :) :D musíš si chvátnout :D sem strašně nedočkavá :) božíí :* ^^

2 Callia Callia | 5. července 2014 v 10:08 | Reagovat

:OOOOO Tak tohle bylo hodně kruté! (Samozřejmě myšleno v tom dobrém smyslu) Strašně se mi to líbilo. Jak jsi to rozdělila a.. prostě celkově to bylo skvělé. Moc se těším na pokračování. :3

3 Nila Nila | Web | 5. července 2014 v 12:58 | Reagovat

Ewilko! To je něco! :3
Krásně napsané a brr...někde jsem se i lekla a dokonce pobavila :D Těším se až zase něco takévho přidáš ;-) Ten konec je něco..,,Netrvalo dlouho a usnula s úsměvem na rtech" uplně jsem si to představila :D

4 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 5. července 2014 v 13:13 | Reagovat

A Walk in the Forest :33 Nádherně k tomu kousku dokonalosti pasuje :33 Ten "pokec" s těmi duchy zel nevinností, z čehož jsem se úplně naježila, když jsem to včera večer četla :D xD Přečetla jsem si to ještě jednou, protože jsem si sakra nevšimla toho playlistu na konci xD Všechna ta hudba se k textu perfektně hodí :3 (Promise - úplně člověk vidí, jak se ten chlapec postupně skládá z prachu a vánek se mu krade do vlasů :3 ) Okolnosti ohledně Stephena jsem moc nechápala, ale přečtu si předchozí díly, takže by mi mělo začít dávat smysl, kdo mu umřel chudáčkovi :'( ) Snad jsem na nic nezapomněla (I když moc dobře víme, že já na něco vždycky zapomenu), protože z tohoto komentu by mělo prostě plynout = Že to je nádherně napsané a tvé popisy mě zatáhnou vždy na břeh rybníka, okraj lesa i do pokojů domu ♥

5 Kikča Kikča | E-mail | Web | 5. července 2014 v 16:38 | Reagovat

A co Divoká? :-(
Tak to by nešlo holčičko, to jsme si nedohodli :-D :-(
(Kapitolu si přečtu potom xD, nemám chut' na čtení.. :-D)

6 Katerííína Katerííína | E-mail | Web | 7. července 2014 v 12:55 | Reagovat

Boží

7 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 9. července 2014 v 21:45 | Reagovat

To je úžasný... Hlavně jak jsi na začátku přehazovala pohledy mezi Stephenem a Johnem - přišlo mi to neuvěřitelně hustý! Celkově povídka je strašně krásná. Ale dlouho tu nebyla. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama