13.kapitola *Divoká*

30. srpna 2014 v 21:55 | Ewiline |  1. díl
Ahoj lidi! :D
Sice zachvilku začne podzim, období, kdy jsem nejvíce čilá... Možná právě proto jsem momentálně jako medvěd, kterého probudili ze zimního spánku -_- Nic mě nebaví... Mno, nebaví... Nic, to by se říct nedalo, začínám se pomalu zase vracet k VP, jak myšlenkami, tak prsty :D Ale bude to muset počkat, nejdřív je na řadě Cirkus ;) Ale na něj se dostanu asi až příští týden, proto prosím vydržte.
Nikoho momentálně neobíhám, asi to tak taky vypadá a vy to víte, takže to asi nemusím oznamovat. Nevím, jestli lžu, když říká, že to stihnu. To doopravdy nevím.





" O'Connelyová," povzdychl si učitel chemie sedící za stolem.

Jako bych byla malý prvňáček, jsem se na něj dívala ze zdola, protože jsem stála pitomě před jeho stolem. Proč musí být zrovna tahle katedra na schodě?

Podívala jsem se nahoru a učitel mi opětoval pohled skrz svých brýlí. " Jestli to s vámi takhle půjde dál, tak se daleko nedostanete."

" Ano, pane," polkla jsem. "Já se moc omlouvám, poslední dobou jsem… neměla moc času."

" To není výmluva, slečno," poklepal plnícím perem o papíry, kde se pravděpodobně skrýval můj prospěch v jeho hodinách.

" Není. Ale co jiného vám mám říct?" pokusila jsem se o úsměv a nervózně jsem sevřela svou černou tašku v pravé ruce.

" Každopádně už jsem to vyřešil," podíval se na mě s očekáváním a potom spustil: " Dojednal jsem vám doučování. Víceméně pro pana Rofta za trest, že o hodinách moc mluví. Jinak mu jde chemie přímo skvěle! Nemůžu si ho vynachválit," usmíval se od ucha k uchu a já jsem neodolala protočení očí. " Vypadá to, že máte problémy se základy vyčíslování rovnic a tím pádem nemůžete studovat tuhle těžkou látku. Bez základů byste se v tom mohla moc krásně houpat."

" Takže… Vy," zdůraznila jsem, " jste mi zjednal doučování s Roftem pro něj za trest, aniž byste se zeptal, jestli dneska odpoledne někam jdu?"

" Škola je vždy přednější než mimoškolní aktivity," prohlásil blahosklonně.

" Možná proto jsou ty aktivity mimoškolní," odfrkla jsem si tiše, aby mě jeho naslouchátko neslyšelo.

" …a pan Roft na vás už čeká. Řekl jsem mu, že má počkat v knihovně a vysvětlit vám vyčíslování celé od začátku." vstal a podal mi nějaký starý sešit a dvě tužky. " A tohle jsou papíry, do kterých si můžete dělat cvičné rovnice. Je jen na vás, jak rychle se to dnes doučíte. Zítra píšete opravný test." oznámil a ukázal ke dveřím.

Naštvaně jsem se otočila s papíry na hrudi a vystřelila jsem směrem k velké knihovně v levém křídle. Nevím, jaká to je světová strana, proto říkám levé křídlo.

A taky nevím, jestli mě víc stresuje to, že mě má doučovat chemii někdo takový nebo jestli to, že mě vůbec někdo bude doučovat chemii. Je to složité a navíc mě chemie nebaví. Ten kluk okolo sebe bude mít určitě svoje kámoše, co se mi budou řehtat, že nic neumím. Jak může někdo tak oblíbený zářit zrovna v chemii?

Už se tím nebudu zabývat, nemá cenu se užírat tím klukem, je to jedno. Prostě mě vyzkouší, a když zjistí, jak zoufale na tom jsem, odběhne a nechá mě být. Konec pohádky.

Snad.

Usmála jsem se a ruku s několika nelinkovanými papíry jsem spustila dolů. Vyšla jsem pár schodů a ocitla jsem se v patře u knihovny. Rozhlédla jsem se a zabočila za roh k velkým dvoukřídlým dveřím.

Zatlačila jsem do nich a proklouzla škvírou. Byly aspoň na tolik ztuhlé a nepromazané, že mě do té škvíry nepřiskříply.

Knihovna byla velká místnost o velikosti dvou tříd za sebou. Knihovnice tu většinu svého času nebyla a tak bylo půjčování knížek na žácích - sami se zapisovali a sami si knihy vraceli. A taky libovolně prodlužovali dobu vypůjčení.

Přede mnou byl čtecí koutek, který by mohl zabírat tak půlku třídy, abych to vysvětlila takhle. Byly to malý kulaté konferenční stolky s červenými křesílky. Za nimi pokračovala knihovna s regály.

Místnost byla celkem prázdná. Dva stolky byly obsazené skupinami šeptajících lidí, ten třetí téměř u okna byl také obsazený a byly u něj tři křesílka, z čehož to jedno bylo zaplněné knihami.

Přejela jsem si dolní čelistí po horním rtu a vydala jsem se k tomu stolku. Tenisky mi mírně podkluzovaly na vyleštěné podlaze a já jsem bezděky protočila očima.

Chytla jsem se opěradla křesílka naproti svému novému učiteli a svalila jsem se do něj.

" Ehrm, ahoj," řekla jsem a podívala jsem se na stolek obklopený papíry.

Uchechtl se a zvedl hlavu od psaní. " Jo, jasně."

Pozvedla jsem obočí a zadívala jsem se do papíru pod jeho rukou. Nasadila jsem zděšený výraz, když jsem rozluštila, že se tam skrývá spousta rovnic vyřádkovaných pod sebe. Bylo to jako moje třetí noční můra!

" Nejdřív začneme jen tím, jestli umíš odříkat přípony oxidačních čísel," kývl a zaťukal propiskou o svou druhou ruku.

" Ný, natý, itý, ičitý,ečný, ičný,ový,istý,ičelý," odříkala jsem, pyšná, že aspoň něco zvládnu.

" Fajn, to by ti šlo. Aspoň se tím nemusíme zabývat," usmál se a já si ho začala prohlížet. Veselé nazelenalé oči měl obklopené hustými řasami, obočí posazené nízko, ale ne zas tak nízko, aby bylo přímo nad očními víčky. Nepřišlo mi, že by měl viditelné nějaké rysy, jeho obličej byl jedním slovem hladký, ovšem když se usmál, dělaly se mu okolo úst vějířky. A když se mračil, mezi obočím se mu objevily vrásky. Podívala jsem se na něj z trochu jiného úhlu a zjistila jsem, že nemá tak úplně "bezrysý" obličej. Líce mu jemně vystupovaly až k bradě. Bylo to ale sotva postřehnutelné.

Prohrábl si kudrnaté hnědé vlasy a podíval se mi do očí.

" Nevadí mi, že na mě takhle koukáš, ostatně na mě takhle koukají všichni," povýšeně se usmál, "ale rád bych se odtud dostal brzo, mám ještě nějaké plány."

" No a? Já taky," zamračila jsem se a hodila si vlasy na stranu. " Co teď?"

" Teď zkus říct, co je tohle," natáhl ruku s papírem ke mně a páskové hodinky na ní zachrastily.

Na papíře byla rovnice SnCl4. Ale přece by bylo hloupé říct jen rovnice… " Je to rovnice…" nervózně jsem si skousla ret a přemýšlela jsem jaká skupina je Cl.

"…halogenidů." dořekl za mě a ukázal na rovnici. " A co jsou halogenidy?"

" Dvouprvkové sloučeniny…" pomalu jsem si začala připadat jako naprostý debil.

" …halogenů." zasmál se. " Překvapivě," zavrtěl hlavou, když se díval do dalších papírů, " kdo by to jen řekl?"

Zrůžověla jsem a znovu se pokusila vymámit z rovnice název. " Je to chlorid, že jo?"

" Ano," přestal se věnovat papírům, propletl si prsty a začal mi věnovat pozornost. Teplé světlo žárovek mi najednou připadalo příliš ostré. " Tak co je Sn?"

" Cín," usmála jsem se a zvedla hlavu, "takže chlorid cínitý?"

Povzdechl si a ukázal na Cl. " Halogenid má vždy oxidační číslo -1. Takže Cl má -1, ale protože je tam 4, znásobí se to a tím pádem má Cl oxidační číslo -4. Kolik zbývá na cín?"

" Plus čtyři," zahuhlala jsem. " Takže je to," přepočítala jsem si koncovky, " chlorid cíničitý."

" Správně! Mám chuť ti zatleskat," zarazil se a přemýšlivě na mě pohlédl, " Corny? Collie?"

" Carter," ošila jsem se. " Co dál?"

" No," promnul si bradu a zamračil se. Nějakým způsobem mi to přišlo strašně roztomilé… Odvrátila jsem hlavu k papírům. Radši. " Jelikož mám být za půl hodiny pryč, možná si vezme teorii a způsob. To jsem ti vypsal všechno tady," podal mi tři papíry hustě popsané snad klínovým písmem. " Doufám, že to přečteš."

" He, to asi ne." zašklebila jsem se.

"…máš tam všechno. A teď tu teorii," nadechl se a zadíval se někam za mě, když přeříkával.

" Oxidy. Kyslík má v oxidech po každé oxidační číslo -2 a jsou to dvouprvkové sloučeniny kyslíku s jiným prvkem. Vyndej si učebnici a dívej se do ní," jako by byl opravdový učitel, jsem sáhla do tašky a vytáhla starou hnědou učebnici. Otevřela jsem jí a hledala oxidy. " Tak, název z toho získáš normálně, jako jsme to dělali před tím. Zástupce vynecháme, dál tam jsou sulfidy. To jsou dvouprvkové sloučeniny síry a jiného prvku. Síra má ve vzorci vždy oxidační číslo -2. Kyseliny…"

Nebyla jsem schopná ho poslouchat, vnímala jsem, že pohybuje rty a že z nich vychází jeho hlas, co mi domlouvá a hrotí do hlavy chemii, ale abych to poslouchala? Nechápala jsem jediné slovo a nebyla jsem schopná ho vnímat.

" Tak, to by bylo," vydechl a pohlédl na hodinky, " už bych potřeboval jít. To vyčíslování jsem ti důkladně popsal…" zamračil se a začal hledat mezi papíry a dvěma stohy různě tlustých knih.

" Tady je!" zasmál se a vytáhl papír zpod knihy, která se uvolnila a svalila se směrem ke mně. Zachytila jsem ji před pádem na zem a zároveň na mě, ale jiná bichle mi spadla na nohu a pár papírů se vznášelo vzduchem.

" Tos to musel brát takovou silou?" zahudrovala jsem naštvaně a hodila po něm druhou učebnici chemie ze své ruky. Sehnula jsem se, abych zvedla bichli, co mi spadla na nohu.

" Sorry, Connie, snad to nebyla taková pecka," zašklebil se.

" Zeptej se na to Connie," přitakala jsem hlavou, naštvaná nad tím škodolibým úsměvem a taky trochu nad tím, že si nedokáže pamatovat moje jméno, za to celou periodickou tabulku prvků ano. Vzala jsem si papíry, co mi dal a spolu s učebnicí chemie jsem je zmačkané hodila do batohu, který jsem si natáhla na rameno.

Pořád se šklebil. Posbíral knihy a hodil je na stolek u okna, kam se odkládaly vrácené knihy před roztříděním. To už jsem byla na odchodu a tenisky mi zase vesele podkluzovaly na podlaze.

" Tímhle tempem sebou brzo hodíš na zem," konstatoval Mickailerův veselý hlásek vedle mě.

" Je dobré vědět, že aspoň ta zem pode mnou bude, až spadnu," usmála jsem se na něj a otevřela jsem si dveře.

" Hele, přejdeme na nějakou veselejší debatu, ano?" zastavil se přede mnou a zadíval se mi do očí.

" Ale my se spolu přece nemusíme vůbec bavit, Rofte," povytáhla jsem obočí a obešla jsem ho.

" Dobře," souhlasil s pokrčením ramen, " Ale momentálně jdeme oba na parkoviště, tak bys nemusela tak štěkat."

" Haf, haf," začali jsme scházet schody. " Moc vtipný."

Usmál se a hned nasadil zamyšlený výraz. " Nemáš sourozence ve vyšším ročníku?"

" Ano, mám." přitakala jsem a čekala, co se z jeho otázky vyklube. Ale Mickailer mlčel a tak jsme v tichosti došli až k posledním dveřím a vyšly jsme ven.

Od úst mi vyšel obláček páry a já se otřásla. Celý den bylo zataženo a teď už se snášela tma spolu s podzimním mrazem. Podívala jsem se na zatažené nebe a v duchu jsem té tmě děkovala. Byla jsem v tu chvíli jaksi klidnější, když si mé oči přivykaly na tmu.

" Jmenuje se Leon, viď?" zeptal se znovu a já si připomněla, že tu se mnou je taky.

" Jo, jmenuje," pokusila jsem se o úsměv a zastavila jsem se. Vítr mi natočené vlasy házel do obličeje a já je rukou zamuchlanou v šedém svetru odhrnula zase zpátky na stranu. " Proč tě to zajímá?"

" Nezajímá," zastavil a zazubil se. Před jeho obličejem se taky objevil rychle stoupající obláček páry. " Tolik si zase nevěř."

" To je stará stěra."

" To možná ano, ale pořád funguje," zastrčil si ruce do kapes a kývl hlavou. " Už musím. Tak se měj Connie."

" Nejsem Connie," zavrčela jsem, ale otočila jsem se směrem ke svému autu. Už tu skoro žádná auta nebyla a tak jsem si nemusela ověřovat, že je to auto moje.

Asfalt se leskl díky bílé lampě na rohu parkoviště a propůjčoval Mickailerově postavě opravdu dlouhý stín. Obešla jsem své auto a odemkla jsem. Naposledy jsem si dovolila pohled směrem k místu, kam Roft šel, ale už tam nikdo nestál.

Otevřela jsem dveře a chystala jsem se nasednout, když jsem něco zaslechla. Sundala jsem nohu z auta a otočila jsem se.

Po zemi se ke mně kutálel jakýsi papír. Sledovala jsem, jak s ním vítr hází, když se nakonec zastavil asi metr před zadkem mého auta.

Otevřela jsem pusu a rozhlédla jsem se, jenže nikde nikdo. Jen lampa, namrzlý asfalt, mé auto, já a v neposlední řadě ten papír. Zavřela jsem dveře od auta a šla jsem k tomu papíru.

Byl formátu A5, špinavý a po okrajích se zdál dokonce opálený… Zvedla jsem ho a otočila ho k sobě tou barevnou stranou.

Na příliš jasně červeném obrázku byla kreslená křišťálová koule na zdobeném podstavci a stole s černým ubrusem. Přes křišťálovou kouli bylo zlatým písmem ze starých textů napsáno: "Médium," četla jsem si pro sebe potichu. " Máte problém a nevíte jak ho vyřešit? Neshody v rodině nebo s partnerem? Blíží se zkoušky a vy nejste připraveni? Madam Elwoogerová vám pomůže vyřešit všechny problémy za přijatelnou cenu. Volejte na číslo pod textem nebo rovnou zajděte na adresu Melimerova 1059, Dolní Wildses. Otevřeno je čtyřiadvacet hodin denně."

Zamyšleně jsem se dívala na zmuchlaný papír. Postupně jsem se začala mračit a znovu jsem si přečetla leták.

" Co to sakra?" řekla jsem pro sebe polohlasem a po chvilce váhání jsem zastrčila leták do boční kapsy batohu, co mi visel z ramene. Všimla jsem si, že mám rozepnutý zip a tak jsem sundala tašku, abych jí zapnula, když jsem kus za sebou na zemi spatřila další pohybující se stín.

Zůstala jsem ohnutá a sledovala jsem tu černou skvrnu na asfaltu a nakonec jsem se zase začala hýbat, i když opatrněji, než předtím. Rychle jsem se otočila, a když jsem spatřila postavu v tmavém plášti, jak stojí u lampy, málem mi vyskočilo srdce z hrudi. A žaludek taky.

Postava vykročila a přesně v tu chvíli se v mé tašce něco rozzářilo. Vykřikla jsem, protože to světlo bolelo. Bylo jasně modré a prosvítalo černou látkou mého batohu jako pulzující malé slunce. Prudce jsem sáhla do tašky a vytáhla jsem svou dýku. Zářila jako umírající hvězda.

Postava, co se ke mně blížila, zrychlila krok a začala podivně kvičet. Lekla jsem se a začala jsem couvat s dýkou nemotorně před sebou pravděpodobně v naprosto špatné poloze.

Postava se dala do běhu a začala kvičet ještě víc. A také začala po čtyřech utíkat směrem ke mně.

Zaječela jsem a se zavřenýma očima jsem se ohnala dýkou, přičemž jsem tu kvičící stvůru aspoň trochu poškrábala. To jí bohužel neodehnalo a skočila po mě znovu - zaryla tesáky do ruky, ve které jsem držela dýku a drápy do mého břicha. Naštěstí jsem uskočila a tak to nebylo tak hluboké.

Svalila jsem se na zem a stvůra se sama nabodla na dýku.

Nebo aspoň částečně. Začala sebou šít ještě víc, než předtím a kvičela jako bych zabíjela prase. Na hruď mi vytékala horká leptavá krev a do obličeje z kvičících úst též.

Nechtěla jsem se dívat a mapovat si, jak ta stvůra vpadá, abych to potom vídala každý večer v okně. Začínala ve mně narůstat hysterie a panika. Tělo se zdálo s každým litrem krve pryč víc živé než předtím.

Zvuk mě naprosto ohlušil, neslyšela jsem nic jiného!

Z posledních sil jsem vytáhla svítící dýku zpod kvičícího těla a vší silou, s pevně zavřenými víčky, jsem ji odhodila stranou. Prostě někam.

Ozvalo se skřípění brzd, poté náraz a smykem ujíždějící auto.

Polykala jsem vzduch a rukou jsem zarývala nehty do malých cestiček v asfaltu.

Ani jsem se nepřeměnila. Neudělala jsem nic. Vůbec. Nic.

Necítila jsem nohu, z rány na ruce mi stále tekla krev a rány na břiše se připomněly při každém pokusu o zvednutí. Připadala jsem si jako paralyzovaná, i když jsem se mohla hýbat, má zranění mi to nechtěla dovolit.

Bože.

Teď mě nikdo nenajde.

Zvedla jsem hlavu a otočila jsem se na bok. Opodál stála osamocená toyota. Rozhodla jsem se kutálet sudy, ale po dvou jsem to vzdala kvůli bolesti a začala jsem se prostě jako svázaná sunout k autu, abych se o něj opřela a zvedla se.

Netuším, kolik uběhlo času, ale rána na ruce pořád krvácela, když jsem se jí chytala za nárazník a kapotu. Bolestivě jsem zakňourala a svalila jsem se zpátky na zadek, přičemž mi do těla bolestivě vstoupila křeč.

Rozbrečela jsem se.

Byla jsem bezmocná. Sama. S dýkou dva metry před sebou. Naprosto dokonalý terč. A byla jsem sama. Nikdo mi teď nemohl pomoc, nikdo teď nevěděl, kde jsem a nikomu jsem nemohla vysvětlovat rány na těle a pomalu slábnoucí světélkující dýku.

Byla jsem sama, jediná na studeném parkovišti skrytá za toyotou. Rány se nehojily a pálily o mnoho víc, než když jsem ležela tam dál.

Pochopila jsem, že lepší už to nebude a pokusila jsem se znovu zvednout. Mezi vzlyky a tichým syčením kvůli bolesti jsem zaslechla svůj vyzváněcí tón.





Dá si někdo na blog team?? :)
Pokud ano, víte, že jste mi uělali radost :333

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 30. srpna 2014 v 22:08 | Reagovat

Chemie - moje noční můra, a to už vím, že ji mám třikrát do týdne. Sakra práce.
Jinak hezky dlouhé. Moc se ti to povedlo.
A jen tak.. kdo že ji to volal??
Asi mi to neřekneš, že? škoda.... :-D  :-D  :-D

2 Litteris Litteris | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 7:25 | Reagovat

Krása... Moc povedené :-)  :-D

3 Miti Miti | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 20:28 | Reagovat

Od zítřka mi začíná chemie a dost se toho děsím a abych řekla pravdu, moc jsi mi nepomohla :D :D
Každopádně se ti to moc povedlo a nevím, který team si vybrat, ale nějaký si tam dám, jen né teď. Musím jít odpočívat, zítra mně čeká škola....to je děsný -_- :D

4 Nats Nats | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 22:50 | Reagovat

Suprovní kapitola :) Chemii naštěstí zvládám :D Těším se na další kapitolu |:)

5 Nila Nila | Web | 1. září 2014 v 16:01 | Reagovat

Ze zimního spánku :D Super :D Jinak..bezva kapitolka ;-)

6 Callia Callia | 6. září 2014 v 18:57 | Reagovat

Skvělá kapitola! :33 Naprosto bombastická, zvláště ten konec. :) :D

7 Renaiti Renaiti | Web | 9. září 2014 v 14:34 | Reagovat

Super kapitolka! Moc nevím jestli mám z toho konce jásat nebo brečet, ale každopádně se to určitě ukáže v další kapitole :-D. Takže se moc těším!...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama