15.kapitola *Divoká* 1/3

2. května 2015 v 22:46 | Ewiline |  1. díl
S aktivitou to jde do háje asi tolik, jako s touhle povídkou, která mě s upřímností na srdci už doopravdy nebaví tolik, jako před těmi třemi lety, kdy jsem ji celá žhavá psala :D Ale moc lidí už ji stejně nečte, proto myslím, že budu psát spíš House, nebo dokončím Circus :D Koneckonců jsem se zase trochu sebrala, na školu jsem se nakonec dostala a momentálně vedle mě leží dva Tolkieni, poslední díl Mortal Instrumens, který už mě taky nebaví tak, jak by měl, a konečně spousta zápisků a nákresů k Norinně, kterou jsem kompletně překopala, ale zase začala psát :D Mno, pravděpodobně se budu přes prázdniny ozývat, a možná i někomu hodím koment na blog, pokud nebudu tak líná, jako vždycky jsem.
Čeká mě taky absolvák z klavíru a flétny, to všechno v jeden den -_- A ještě ke všemu to bude na koncertě třídy mého učitele -_- Nesnáším to, fakt moc.




Promnula jsem si rty a napnula ruce schované v kapsách svého svetru.
Leon zabouchl dveře auta a lhostejně ho zamknul. Jeho stříbrné oči mě probodly jako ostří dvou dýk, zatímco šel ke mně sednout si na schody před vchodovými dveřmi.
Pomalu si sedl a já jsem vnímala všechno šustění látky, každý můj i jeho nádech, frknutí nebo zaskřípání štěrku pod našimi podrážkami. Nemluvil a já jsem cítila jakousi tíseň, které jsem se nemohla jen tak zbavit obvyklou mantrou les, voda, svoboda. Byla tady pořád. Prostě jsem čekala, až Leon začne mluvit.
Trvalo to mučivou chvíli, která mohla být dost dobře půl minuty ale i půl hodina, než se rozhodl promluvit.

"Takže, ty jsi zkolabovala," konstatoval a upíral oči před sebe. Z nějakého důvodu mi vadilo, že se mi nedívá do očí. Cítila jsem se víc než divně, měla jsem z jeho hlasu pocit, jako bych ho něčím zklamala... "A neříkej mi, že to bylo poprvé, nejsi vůbec roztřesená, nebo překvapená, vědělas to. A nic jsi neřekla. Co když máš astma? Nevyříkali jsme si ty tajnosti už náhodou? Protože se mi zdá, že čím víc o tom mluvíme, tím víc věcí mi zatajuješ."

"Leone, já...," zakašlala jsem. "Fajn, už se mi to jednou stalo, ale nic ve zlým, měla jsem své dny a horečku."

"To bylo před pěti lety!"

"Fajn, ale stalo se to," odvětila jsem trochu ublíženě, protože mi docházeli obvyklé nápady.

"Ty jsi omdlela ve třídě! Všichni to viděli, Brandon tě vedl na ošetřovnu."

"Pokud sis stihl nasdílet se všemi tohle, určitě víš, že to byla prostě jen nevolnost."

Teď se na mě podíval koutkem oka a opřel si lokty o kolena. "Těhotná nejseš, to bych věděl."

Srdečně jsem se zasmála. "Ne, brácho, myslím, že bys to nevěděl, ale neboj se, nejsem těhotná. Ale jestli máš záchvat mateřské péče, můžu si udělat test, jestli mi nevěříš."

"Fajn, přestaň s tím, odbáháš od tématu," zavrčel. "Nechceš mi konečně říct, co se s tebou sakra děje?"

"Ne, protože se se mnou nic neděje, jsem pořád stejná, jen už trochu víc dospělá a nedržím se pod tvými křídly, jako tomu vždycky bylo. Učím se lítat." vnutila jsem mu svůj nechápavý ale zároveň omluvný pohled.

"Já vím, že se něco děje. Poznám to. Jsi moje sestra." opřel se rukama o schody za zády a s jemným úsměvem se na mě zadíval. "Víš, jsme vlastně něco jako smečka. Držíme spolu a snažíme se chránit své přátele, rodinu, i když to vždycky není to, co chtějí. Nemůžeš mi říct, abych na tebe nedával pozor. Jen abys věděla, od teď budeš pod mým okem-"

"Víc než normálně?" pozvedla jsem obočí.

"-víc než jsi kdy byla. Budu tě hlídat, princezno, když mi nechceš nic říct. Přijdu na to časem."

No, to máš bohužel asi pravdu. Skousla jsem si ret a snažila jsem se vypadat co nejvíc lhostejně a uraženě, že mě můj starší bratr hodlá hlídat jako zlá čarodějnice Lociku v její věži. To, že jsem mu nemohla jen tak říct pravdu mne hluboko v nitru, tam někde vzadu za myšlenkami, bolelo jako trn, který se zabodl pěkně hluboko do masa.

"Není na co přijít." stála jsem si za svým, když jsem si uvědomila to ticho okolo. Zvedla jsem se a bez toho, abych se na Leona podívala jsem opustila venkovní lesní šum a zpěv ptáků. Těžké dveře se za mnou téměř okamžitě zabouchly a já si zničeně sundala tenisky z nohou.

Tak tohle je super, osobní stráž za zády. Fajn.

Dům byl tichý a já jsem se zničeně vydala po točitých schodech nahoru do svého pokoje. Na třetím schodě mi v tašce začal vrčet mobil.

S parodií lvýho řevu jsem shodila tašku z ramen a vyhrabala z ní mobil.

Jackie.

Budu jí ignorovat.

Ne, musím to vzít a chovat se normálně, jako vždycky.

Když mě se tak vůbec nechce...

Než jsem se stihla zastavit, udělala jsem si super celký naschvál. Zvedla jsem to a přitiskla si mobil k uchu, abych nemohla couvnout.

"Haló?" řekla jsem do telefonu a začala jsem znovu pomalu stoupat do schodů.

"Hój, Carter, půjdeš se mnou nakupovat? Potřebujeme šaty na náš plesík!" úplně jsem cítila, jak se Jackie culí a z její veselé nálady se mi na tváři také vyloudil úsměv.

"Nevím, záleží na tom kdy. Ještě jsem o tom nemluvila s mámou, nevím kdy se vrátí. Snad dneska, doufám," odpověděla jsem a dál dusala po schodech.

"Tak jí kdyžtak večer zavolej, docela už by to chtělo tam dojet, než se všechny krásné kousky rozprodají."

"Svatá pravda, ó Velká Jackie. Jak poroučíš," zasmála jsem se. "Ale už musím končit hele, ráda bych ještě dneska vysupila ty zatracený schody."

"Jasán, keep going, bro!"

"Jasně, měj se Jack," zazubila jsem se a odtáhla mobil od ucha. Jackie už to típla a já se dala do výstupu několika posledních schodů.

Dveře mého pokoje se mi vysmívali a pod rukou mi hned a bez vrzání povolili. Uchechtla jsem se jim a plácla jsem sebou na postel.

Teď tady budu jen tak ležet a nic nedělat, dokud mi zase někdo nezavolá nebo něco takového.
Zavřela jsem oči a pokrčila nohy.
Ticho narušovalo jen tikání mých hodin na stěně, které ukazovali zhruba půl čtvrté. Položila jsem si ruce na břicho, aby mi nebyla taková zima a nakonec jsem se přetála dekou a na pár sekund jsem usnula.
Náhlý randál v přízemí mě donutil se posadit. Leonovi nadávky, když upustil pánev se nedali přeslechnout a já jsem si promnula oči a vlasy zároveň. Tohle nemá cenu, nedá se tu ani spát. Znovu jsem sebou plácla zpátky a ležela jsem spokojená se svou pozicí v peřínách i teplem, když mě Leon zavolal na večeři.



Šla jsem si lehnout neskutečně brzo a také jsem tak usnula. Prostě jsem chtěla od všeho utéct do světa snů a nechat si zdát o tom, že mám křídla, nebo něco takového. I když to se samozřejmě nestalo, sen, který jsem možná měla tu čest mít byl pravděpodobně velmi klidný a bez adrenalinu, který by takové létání určitě vyvolalo. Asi něco jako piknik.
Bohužel mi zase nebyl dopřán spánek, i když tentokrát to nebyl Leon, kdo upustil pánev, to můj mobil začal na nočním stolku tancovat jako kuře s cholerou.
Otráveně jsem ho zamotaná do vlasů a peřiny vzala do ruky a okamžitě jsem ztlumila jas, který mne udeřil do očí jako ocelová pěst.

Kdo mi to sakra píše v jednu ráno?

Snažila jsem se zaostřit na zprávu od nějakého random čísla, ale oči se mi mlžili z šoku, který jim způsobilo to zatracené světlo.
Položila jsem si mobil na břicho a pořádně jsem se rozkoukala.
Když jsem se konečně odvážila podívat se na esemesku, zůstal jsem jen zírat s pozvednutým obočím.


Přijď v půl druhé ke kašně na druhé straně města.

A P.S.: Nezapomeň si kabelku
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 6. května 2015 v 8:16 | Reagovat

Jsem ráda že se nám tu po dlouhé době ukazuješ Ewil :). Kapitola je moc pěkná :-D Kdy bude další? :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama